Přidat komentář

Ahoj Šárko,moje mamka umřela loni v srpnu, kdy prohrála roční boj s rakovinou plic, ačkoliv nikdy nekouřila, byla plná života, energie, co z ní uděla nemoc po roce nemusím psát, všichni to tady známe. A já dodnes čekám, že se vrátí, že se zase budem všichni smát. Protože u nás je teď hrozně smutno a ticho. Taťka po její nemoci chřadne, má zdravotní potíže, ale odmítá se léčit, nejde přesvědčit a já mách strašný strach, že přijdu i o něj. Mám milujícího manžela a šestiletou dcerku, oni mě drží nad vodou, abych fungovala, abych žila. Tak se snažím, někdy to jde, někdy je strašně. Je to tak nefér. Nejdůležitější je smíření se smrtí, naučit se vzpomínat jen na to dobré, věřím, že časem se k tomu všichni dopracujem. Rána zůstane, ale bolest bude pořád menší. Moc mě bolí, když se dcera ptá na babičku, chce jí zavolat z nebíčka a já už nevím co říkat. Byla to úžasná máma, babička, byla pro mě přítelkyní, které můžu všechno říct. Nelze popsat jak moc mi chybí.
Lenka