letos, 14.3.2009 mi odešla ve svých 49 letech moje maminka. Prohrála boj s rakovino, který trval pouhé 3 měsíce. Celou dobu jsem ji měla u sebe doma a starala se o ni. Vzhledem k tomu,že nikdy nebyla nemocná, nikdy ji neskolila ani pitomá chřipka, byl to pro nás obrovský šok. Zůstala jsem tady já 23 let, 18 letá sestra a táta. Bolest, kterou nyní prožívám, je nepopsatelná. Vím, že jí tam je mnohem lépe než tady. Celý život se kvůi otci natrápila. Celou tu měsíční hůrzu,kdy maminka vážila pouhých 30 kilo, nechodila, metastáze na mozku se zvětšovaly, mám neustále před očima. nemohl byste mi prosím někdo pomoci alespoň touto formou, jak se se vším vyrovat?Pořád se snažím vžívat do jejích pocitů, jaké asi měla, když věděla, že umírá. Vím,že jsem jí poskytla plnou péči, která si zaslouží obdiv. Ale ten obraz jejího bezvládného těla mám neustále před sebou. Vím,že vše chce čas a ten vše zahojí. Nemám ale nyní žádný smysl života. Pokud máte někdo podobné zkušenosti, prosím, napište, jak tyto myšlenky vyhnat. Děkuji, Adéla.
