Bohužel, také mě zemřela maminka. 1. 12. 2009, v srpnu jí bylo 50 let. Asi 10 let bojovala s rakovinou a souvisejícíma problémama. Držela se neuvěřitelně statečně. Nikdy si nestěžovala a starala se o nás jakoby ani nebyla nemocná. Byla hrozně moc hodná, zlatá. Před dvěma lety se ta hnusná nemoc vrátila a už se nedalo nic dělat, další léčba už nebyla možná.
Brala spusty léků od bolesti, podstoupila ještě dvě těžké operace, které ji prodloužily život. Nikdy nepřestanu být vděčná doktorům, za to, že to nevzdali a pomohli ji důstojně dožít. Když bylo mamince už hodně zle a lékaři nás připravovali na nejhorší, vzaly jsme si ji se sestrou domů z nemocnice a staraly se o ní. Po jedenácti dnech nám 1. 12. ve 2:15 doma zemřela. Mě je 27, sestře 23 a tehdy byla v pátém měsíci těhotenství. To co jsme doma zažily snad ani nemusím popisovat, byl to horor, ale zárověň jsem moc ráda, že byla doma. Kdyby nám odešla v nemocnici, sama, v noci, ve tmě, asi bych to nepřežila.
Tak jsme měly čas se sní pomalu loučit, i když bylo strašné dívat se na to jak trpí a strácí se.
Noc co noc, když zavřu oči, vidím ji v těch posledních minutách a neumím se s tím srovnat. Mám strach chodit spát, každou noc se mi o tom zdá. Je to neskutečná bolest, která asi nikdy nepřejde. Pořád si vyčítám každou hádku v pubertě, že jsem jí někdy odmlouvala. Hrozně mi chybí.
Děkuji.
In reply to Dobrý den všichni, by Anonym (neověřeno)