Tvůj příspěvek mě nenechal klidnou, a proto jsem se rozhodla Tě tady trochu podpořit. Když mi bylo 23, odešel mi tatínek a půl roku na to mi onemocněla touhle strašnou nemocí, o které tu píšeš, maminka, která dosud statečně bojuje a já věřím, že se z toho dostane. Ale v té době se mi hroutil celý svět a já nevěděla, jak to zastavit. Prožívala jem to, co Ty. Viděla jsem mamku hubenou na kost, neměla vlasy, řasy ani obočí, byla bledá... Ale snažila jsem se jí maximálně podpořit, a to hlavně psychicky, protože fyzicky se o sebe naštěstí postarala (chodit mohla). Myslím, že jsi to samé (ba dokonce mnohem více) dělala i Ty. Nemohla jsi už víc udělat, vždyť jsi to zvládla na jedničku. A teď už se nesmíš vžívat do těch maminčiných pocitů, to by byla velká chyba, takhle by to přece nikdo nechtěl a ona už vůbec ne. Z vlastní zkušenosti vím, že když se člověk takhle moc trápí a vžívá se do těch pocitů, bolí to mnohem více, mnohem déle a člověk to odnese jen a jen na svém zdraví. A to by Tvoje maminka nechtěla, ta žila pro vás a ve vás bude žít dál. S odchodem mého tatínka jsem se srovnávala hrozně dlouho. Dodnes mám slzy v očích, když si vzpomenu. Ušla jsem od té doby 4 dlouhé roky a myslím, že už si umím vybavit spíš ty krásné chvíle, než ty špatné - jako třeba vidět ho zemřít. Věřím, že i Tobě se to povede a v tomhle opravdu svou roli hraje jen čas a možná pár nejbližších lidí, kteří umí podpořit. Nic už nebude jako dřív a rozhodně to není fér, ale maminka Ti dala, co mohla a když odcházela, tak věděla - a jistě s pýchou v srdci - že teď už to zvládneš sama. Držím pěsti!!
In reply to Dobrý den všichni, by Anonym (neověřeno)