Moje máma umřela před pár týdny po dlouhém boji s rakovinou. Na její smrt jsme se všichni připravovali, ale ve skutečnosti se na to připravit nedá. Myslím na ní skoro celý den, každou noc se mi o ní zdá. Myslela jsem, že se to časem spraví, ale je to pořád stejné, snad horší. Asi jsem moc netrpělivá. I když bojovala dlouho, ke zhoršení jejího stavu a smrti pak došlo doslova ze dne na den. Pořád jsem vyčkávala s rozloučením, chtěla jsem jí poděkovat za to, jak statečně bojovala a že jsme tu s ní díky tomu mohli být několik let navíc..až najednou bylo na rozloučení pozdě. Stihla jsem jí sice ještě říct, že jí mám ráda a ona mi odpověděla, ale už byla pod vlivem sedativ a bylo to spíš jakoby mluvila ze sna. Do několika hodin po té zemřela.
Tolik toužím po jejím obětí, vyčítám si tolik věcí..že jsem se s ní pořádně nerozloučila dokud byl čas. Několik dnů před svou smrtí mi řekla že už tu dlouho nebude, ať se nebojím, že pak začnu nový život..a já jí na to dokázala říct jen ať nestraší, že to dobře dopadne..nechtěla jsem před ní brečet...tehdy byla ta pravá chvíle a já o ni přišla. Je mi tolik smutno. Lidé z okolí se mi sice snaží pomoct, ale nikdo z nich neví jaké to je. Navíc pro ně je to už dlouhá doba co se to stalo a těžko chápou, že se trápím pořád stejně a pomoc potřebuji stejně intenzivní jako na začátku.
