Dobrý den všem a především Adéle,
v neděli to bude čtrnáct dní kdy moje milovaná mamuška zemřela na bronchogenní karcinom.
Stále nemohu uvěřit a pochopit co se stalo!
Svou maminku jsem miloval z celého srdce, bral jsem ji jako svůj vzor a myslim si že tak dobrého člověka, kterým byla ona, nikdy nepotkám.
S maminkou jsme k sobě měli neuvěřitelně blízko, opravdu jsme měli intenzivní vztah. Vážil jsem si jí a stále vážím jako někoho kdo mi dával smysl v mém životě. Obdivoval jsem se její osobnosti i jejímu nadhledu. V případě kdy se trápila mamka, trápil jsem se také a naopak...Nechci být patetický, ale těžko se dá napsat do pár vět něco podobného.
Maminka zemřela měsíc po stanovení diagnozy s tím že nemocná byla půl roku, ale RTG plic se provedlo až po zjištění meta ložisek na mozku. Maminka byla hospitalizována nejdříve na interně, poté měsíc na psychiatrii a na onkologii se dostala až s deseticentrovým nádorem na pravé plíci.
V posledních chvílích jejího života jsem byl každou volnou minutu svého času s mamkou. Ona (jako zaměstnanec vfn) i já (o něco později) jsme věděli, že máme pro sebe moc málo času. Mlčky jsme spolu seděli a já si v duchu počítal medián přežití a děkoval bohu za každou minutu, co tu ještě byla. Maminka nám zkolabovala doma na propustce, její vychrtlé bezvládné bílé tělo a pronikavé modré oči nezapomenu do své smrti stejně jako její převoz do nemocnice a pohled jak se dáví hlenem na JIPu.
Nekladu si otázku proč se něco takového muselo stát mě a mamince. Neptám se proč jsem před 14ti dni vybíral rakev pro svou maminku. Neptám se jakto, když jsem byli spolu minulé léto na dovolené a smáli se spolu. Myslím že to je život, myslím že nejsem ani první ani poslední komu se něco takového stalo (soudě podle dalších příspěvků zde). Myslím že dřív nebo později prožije podobnou bolest asi každý?
Já se ptám co bude dál?? Docházím k psychiatrovi, beru 1x Citalec denně (již od začátku stanovení diagnózy - cca přes měsíc) první týden 1x Frontin 0,5 denně.
Cítím se každým dnem hůře...hluboce se trápím.. bojím se že takovou ránu osudu já nezvládnu. Jsem přesvědčen že čas bolest otupí, ale nejsem si jistý kolik takového času bude muset uplynout? Budu někdy vůbec schopen prožít radost, štěstí? Co mám dělat teď? Neumím si představit normální život..vše dělám tak nějak automaticky protože musím. Měl bych změnit prostředí, práci? Měl bych někam odjet na dlouhou dobu?
Mám milující přítelkyni, tátu, přátele..jsem snad i alespon trochu racionální, ale já stále čekám až maminka odemkne klíčem, otevře dveře a začne nadávat jak nestála noční za nic...
Ještě bych chtěl poděkovat za tento web
Jindra (27)
