Ahoj, vím co cítíš. Mám úplně stejné myšlenky jako ty. Mamka umřela na silvestra po půlroční léčbě rakoviny, ale stejně to bylo náhle. Můj přítel prožil to samé a říká, že čas to opravdu zmírní. Celou tu dobu bez mamky hledám pomoc, něco po čem by bylo líp, ale nic a nikdo neexistuje, každej to musí zvládnout sám. Je to ale strašně těžký a taky mi to příjde čím dál horší, všechno se bortí, nic nemá smysl a vzpomínky vůbec nejsou pro potěšení. Právě ty vzpomínky mě nutěj každej den brečet, běžej v hlavě jako film, najednou si pamatuju každičkej detail, co měla máma na sobě, co řekla, co udělala a fakt jenom to pěnký, o ničem zlým vůbec nevím. Stihla jsem jí říct jak moc ji mám ráda, jak je mi vším a ona mi to taky řekla, ale potřebuju ji tady, celou, nejen vzpomínky co tak bolej. Je to hrůza a největší, že to zabije tolik lidí a nikdo s tím nemůže nic udělat. Nenávidím doktory a nenávidím beznaděj. Jestli budeš mít chuť, ozvi se mi na jana.strykova@centrum.cz, budu moc ráda. Jana
In reply to Může mi, prosím, tady někdo by Anonym (neověřeno)