Stesk

Jestli ti to pomůže - tak jen konstatování, že v tom nejsi sama. Je to jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že mně už uteklo skoro 5 let. Je to absurdní - na jedné straně pocit, že všechno končí, ale přitom kolem tebe všechno běží dál... Existuješ, nežiješ...

Dobrý den,
oba mí rodiče již odešli do nebe a mně moc chybí. Cítím se neskutečně sama, i když mám čtyřměsíčního syna. Pokud někomu chybí dcera s vnoučkem, a chtěli by nás poznat, budu ráda, pokud se mi ozvete na email: rennatee@seznam.cz

Před měsícem a půl mi odešel můj milovaný manžel. Byl pro mne vším.Byl mi kamarádem, manželem ....... Naše láska byla obrovská.Jsem rozervaná skrz na skrz ,prázdná. Celé dny teskním, líbám jeho fotku, volám a hledám ho , i když vím, že marně.Ještě, že mám děti i když jsou dospělé. Pořád mi před očima probíhá jako film poslední den,když jsme za manželem přišli do nemocnice, jako dny předešlé. Najednou byl jak vyměněný, plný elánu.Měla jsem z toho obrovskou radost.Zadíval se mi dlouze do očí , řekl mi, že mne tolik miluje a dal mi nádherný polibek.Dnes už vím, že to bylo rozloučení ale ten den jsem byla šťastná.Po té v noci odešel. Celý náš život byl nádherný, celý protkaný láskou.Ta nádherná slova jsme si říkali často . Nevím, jak to vůbec přežít....nevím. Měli jsme svou písničku od Hany Zagorové a Štefana Margity, svítíš mi v tmách, kterou jsme si často pouštěli na internetu. Tato písnička mi zůstala,už jsem na ni sama, ale i pres to si ji pouštím, protože mám pocit, že ji poslouchá semnou.

V záři to byly 4 roky co mi zemřel tatínek.Umřel v klidu ve spánku všichni jsme to čekali ale moje bolest je pořád stejně velká ne-li větší.Moc jsem ho měla ráda.Nikdy bych nevěřila že stesk může tak bolet.Chodím 3 roky na psychiatrii antidepresiva jsem odmítla měla jsemo nich stavy daleko horší občas si vezmu neurol ale přesto že mǎm moc hodného syna a manžela / dceru jsme bohužel zajímali jen když od nás brala když se to utlo - nezájem/ maminku která v prvním půl roce od smrti tatínka měla 2 pokusy o sebevraždu / jednou jsem ji našla já u ní doma a podruhé to udělala u nás doma našel ji syn/to mě taky nepřidalo ale naštěstí se z toho dostala a teď spíš ona drží mě.Ale řeči že vše zahojí čas u mě nějak neplatí spíš je to horší.A není jediného dne od smrti tatínka kdy ných si na něj nevzpoměla.Myslím že se toho už nezbavím.Moc mi chybí ale není pomoci jen se s tím učit žít.

29.4 2014 mi zemrela maminka na tumor o kterem jsem ja nemela ani poneti ze ho ma. byla celou tu dobu co bojovala s touto nemoci velmi statecna. rekla jen ze ji obcas neco boli hlavne zada. bylo ji teprve 61 let a za mesic ji melo byt 62 let. a me se zmenil totalne zivot. mela jsem jen ji a ona me. zily jsme sami v malim byte . zamilovala jsem se do jednoho muze a tak jsme se vzali a ja se odstehovala .ale jeste mesic po svatbe jsem byla s mamkou doma . pak jsem odjela a za dva dny kdyz jsem ji volala mluvila z cesty rikala ze zvraci a sotva mluvila. jenze ta dalka ze spanelska do prahy mi komplikovalo cestu. a hlavne penize. celi den jsem jsme si volali . druhy den jsem ji volala uz rano nemohla jsem spat. ale nebrala to. rikala jsem si asi spi. ale kdyz jsem ji volala po desate hodine a pak znova a znova a ona mi to nebrala bylo mi divne. zburcovala jsem pribuzny sestrenici bratrance a tety a pod. aby ti co jsou nejblize se jeli podivat co sedoma deje. za hodinu mi volali ze mamku nasli apatickou a ze septala moje jmeno. odvezli ji do nemocnice kde zjistily ze ma hiperglikemii a oboustrany zapal plic ale ze tohle uz maj pod kontrolou ale pak mi druhi den zdelili ze ma tumor. sice mi rikali abych ten den nejezdila ze by me tam stejne hned nepustily pac absolvovala spousta vysetreni. dalsi den rano jsem sedla do letadla a ikdyby me nechteli pustit letela jsem musela jsem byt mamce na blizku. celou dobu co jsem cekala co se deje doma mluvila jsem o tom ze uz neni ze zemrela. ale zemrela az pulhodiny po mem prijezdu. kde mi i doktor rek o tumoru a vsem vic a kdyz jsem se vratila k mamince k luzku jeji srdicko to vzdavalo. ikdyz mam manzela ktery je na me nadevse hodny a sara se o me jak se da. mamku mi to nenahradi. jem i teprve 35 . rodina me za to proklina ze jsem se vdala a odesla z domova az do spanelska. ale verte ze kdybych vedela ze ma mamka takovouhle nemoc neodesla bych zustala bych u ni az do konce . ale mamka mi nechtela stat v testi. je to 7 mesicu a ja stale se stale nedokazu vzpamatovat z mamcine smrti. a hlavne ted kdyz se blizi vanoce . budou to prvni vanoce bez mamky.a nevim jak to zvladnu. muj manzel me podepira dusevne jak se da. ale je to tezke pro oba. kdybych se nevdala nevim jak bych dopadla. mozna nekde na ulici nebo na psichiatrii pod lekama. nebo mrtva . ted vim ze buh a andele existuji . kdyby ne nedal by mi manzela a nasi budouci rodinu kterou planujem. osud vedel co udelat.. stale ale citim prazdnotu smutek. moje veselost se ztratila z minuty na minutu. uz nejsem tak vesela jako predtim. nedokazu spat aniz bych nemela v hlave mamku.

Můj názor je takový, že všichni víme, že smrt jednou musí přijít. Velmi smutné a i tragické je, pokud zemře dítě dříve jako rodiče nebo zemře partner, kterého jsme nesmírně milovali. Ale pokud zemře rodič, navíc v požehnaném věku, a někdo napíše, že ztratil všechno, tak s jeho psychikou asi není všechno v pořádku. Každý člověk by v určitém věku měl žít svůj život, kde by rodiče neměli hrát hlavní roli.
Za 4 dny budu pochovávat mého otce, který se dožil 80 let a jsem s touto smutnou skutečností vyrovnán. Přitom zemřel předčasně, po špatném přístupu personálu v nemocnici, kdy ho při banálním vyšetření silně prochladili, následně se mu spustily v těle záněty, které v první fázi podcenili, pak dostal zápal plic a další komplikace pro tohle typické.

Dobrý den přeji, je sice sluníčkový, ale pro mně stále šedivý, jsem sice starší od Vás,ale také mi rakovina vzala to nejdražší co jsem měla-manžela. .byli jsem spolu krásných 43 let a během 2 měsíců zmizel a já jsem tady zůstala a nevím kudy kam. .je to velice zlé a nevím jak tento stav řešit. . .Jana

14.4 mi odešla maminka ve věku 77 roků na mrtvičku a zápal plic. Zemřela po 16 dnech v nemocnici.
Bude mi letos 50 let a nemám ani vlastní rodinu.
Mám ještě tátu, který moje truchlení až tolik nesdílí a bratra 100 daleko. Jediniu skutečnou psychyckou oporou mi byla máma a teď není.
Úmrtím maminky mi odešlo vlastně úplně všechno a nevím jak dál.

I já cítím stejnou bolest, jako většina z Vás. Začíná duben a to je měsíc, kdy byla v minulém roce, mému manželovi diagnostikována rakovina, které v červnu, ve svých 38 letech podlehl. Nebylo to tak rychlé, protože problémy měl už dlouho předtím .... jen lékaři, nic dříve nezjistili a říkali mu, že je to stresem ! Manžela mi nikdo nevrátí a ten smutek s bolestí v srdci, snad pochopí jen ten, kdo má podobný osud. Při životě, mě drží náš 3-letý chlapeček, který je kopií mé lásky. Vše "zvládám" a dělám jen pro něj. Musíme si to tady odžít a věřit, že se s milovaným (-ou) opět shledáme ..... přeji Vám všem hodně sil !!!

Dobrý den všem! Dlouho jsem tu nebyla,neměla jsem jaksi odvahu nahlídnout a číst osudy plné bolesti.V červnu to budou dva roky,co manžel odešel a mně stále není líp,pořád na něj myslím,strašně mně a dceři chybí.Myslela jsem,že se to aspoň trochu zlepší,ale je to pořád stejné.Myslím,že jsme na tom všichni stejně,kdo jsme ztratili někoho blízkého.Chci všem popřát hodně síly,jednou musí být líp!

Čtu tu Vaše příběhy a říkám si, nejsem sama, kdo tápá. V mém věku o smrti ani člověk nepřemýšlí, dokud se s ní nepotká. Odnesla mi toho nejdůležitějšího člověk - přítele. Byl zdravý. Šlo o akutní selhání srdce a nikdo nám nebyl schopen říci, proč. Bylo mu 21. Byla jsem u toho, nebyla jsem schopná zachovat chladnou hlavu... Bojím se, že jsem ho zklamala, že se mi ho nepodařilo vrátit. Je to 52 dnů.

Nejdříve se mi to zdálo vcelku snesitelné. Neplakala jsem moc, ani to nešlo. Ale teď to přestávám zvládat. Nic mi nechutná, jako by vše mělo stejně chuť. Potřebuji se učit na zkoušky, ale nejde to...

Co teprve jeho maminka, tatínek a ségra... Jezdím za nimi... snažím se alespoň nějak pomoct, ale sama nevím co se sebou...

Snad jen sílu nám všem... nosme je v srdíčkách...

tolik bolesti...tolik lásky je v těchto vzpomínkách...
Holky, je mi 39 a mému Danielovi, moji Lásce by letos bylo 50...před rokem nám zemřel...zůstala mi po něm naše vymodlená holčička...ted jsou ji 2 roky a je úžasná. Ale on ji neuvidí, nepohladí, nepolíbí...a já...já jeho už nikdy neobejmu. A to mě zabíjí. ale vy všechny to znáte. jak budeme žít dál? čeká nás v životě ještě nějaká radost? chci milovat...ale jak, když On tady už neni? toužím žít...ale jak, když..
děvčata...jsem s Vámi...a truchlím i za Vás a Vaše Lásky

Jsou to skoro tři měsíce,co mi zemřela snoubenka po našem dvouletém vztahu.Navíc jsme od června zakládali rodinu,zemřela bohužel gravidní.Oba jsme měli před naším vztahem jedno manželství.Moc jsme se milovali do poslední chvíle.Pak to přišlo,banální selhání srdce,bohužel jsem byl v práci a nemohl přivolat pomoc.Bylo jí 38 let.Po pohřbu jsem se šel dobrovolně léčit na psychiatrii.Chtěl jsem prostě za ní a spolykat prášky.Ikdyž už jsem propuštěn z hospitalizace tři neděle,není minuty,kdybych na ni nevzpomínal a stále pláču.Stále ji volám,ať se mi vrátí,i když vím,že se tohle dělat nesmí.Srdíčko moc bolí a duše je tak prázdná.Vím,každý mi říká,že je to moc čerstvé,že to chce čas.Ale čas na co?Na přežívání bez milované osoby?To je nanicovatý život,když se jen modlím,abychom se tam nahoře brzy sešli :(

Holky,holky.jak mi všechny tady mluvíte z duše.Je to půl roku,co mi zemřel manžel a snažím se snažím co to jde.Někdy líp ,někdy hůř.Mám dvě holky 20 a12 let aty mě drží a nutí,abych fungovala.Když jsem v pohodě,tak jsou i ony.Ale z té hlavy to stejně nedostanu.Mám kamarádku,co jí manžel zemřel tragicky.Asi tak po třech letech začala z mého pohledu znovu žít.
Paní Raduška to musí mít hodně těžké,je ještě moc mladá.Mě je 41,manželovi bylo 45.Pro mě bylo nejhorší vidět,jak manžel trpí.Tahle nemoc vezme člověku všechno a ještě mu přidá bolest.Za 3 měsíce po operaci zemřel.
Je taky docela zajímavé,že se tu svěřují jenom ženy.Kdyby jsme se tak mohly sejít a pobavit se,myslím ,že by nám bylo hned líp.Svěřená bolest,poloviční bolest.A taky už vím,že když jsme zůstaly na všechno sami,tak není na nic víc čas.Je to takový maraton starostí,povinností.Držím Vám všem palce.A jak už víme,život není jen radost,ale pro "nás"už jeto i bolest.A děkuji za Vaše příspěvky.Dávají mi taky sílu ještě "trochu žít".Holky to přece nikdy nevzdávají.......

Já nevím, jestli sdělená bolest je poloviční bolest, jak říká to dávné přísloví. Já tu bolest ze ztráty milovaného manžela cítím den za dnem bez úlevy - už je to víc než rok, a pořád, pořád mi chybí. Bylo mu 51, když mu diagnostikovali rakovinu. Ty dva roky, operace - radioterapie - recidiva - chemoterapie - konec... Pochopila jsem rozdíl mezi "žít" a "existovat". Já bez něj nemohu žít! Navíc - neumím dospělým dětem říct, jak STRAŠNĚ je mi smutno. Žijí si svůj život a jejich smutek je jiný. Ztratit rodiče je sice těžké, ale jsme na to tak nějak geneticky vybaveni, že je přežijeme. Jak už tady někdo psal - ztratila jsem půlku sebe. Cokoli dělám, vždycky se vloudí myšlenka - co by tomu řekl on? Jsme spolu možná víc, než když žil, to jsme se v tom denním shonu někdy míjeli. Možná proto tolik pláču - že jsme nevyužili čas, který n ám byl dán. Že jsem mu dost často neříkala, jak ho miluju. Že jsem si někdy sobecky prosazovala to své - už to nevrátím. Odprošuju, odprošuju - rozhřešení nepřichází... Bolí to, bolí.