Píšete to přesně - hledáme a nevíme co, chvílemi doufáme v zázrak, klopýtáme ze dne na den. A říkáme si: jaký to má smysl? Denně, aspoň jednou každý den se zastavím a říkám si, co by tomu říkal on, co by teď udělal. Jak vysvětlit ostatním, že i blbá zahrada mě nutí k pláči, protože v ní vidím jen to, že on se z ní neraduje? Jakmile mi něco přinese záblesk radosti, vzápětí jako šlehnutí biče mnou projede myšlenka - on tu není. Tolik bych chtěla slyšet to klapnutí dveří a "Miláčku, udělej mi kafe..."
In reply to Před rokem a půl mi umřel. by Anonym (neověřeno)