V záři to byly 4 roky co mi zemřel tatínek.Umřel v klidu ve spánku všichni jsme to čekali ale moje bolest je pořád stejně velká ne-li větší.Moc jsem ho měla ráda.Nikdy bych nevěřila že stesk může tak bolet.Chodím 3 roky na psychiatrii antidepresiva jsem odmítla měla jsemo nich stavy daleko horší občas si vezmu neurol ale přesto že mǎm moc hodného syna a manžela / dceru jsme bohužel zajímali jen když od nás brala když se to utlo - nezájem/ maminku která v prvním půl roce od smrti tatínka měla 2 pokusy o sebevraždu / jednou jsem ji našla já u ní doma a podruhé to udělala u nás doma našel ji syn/to mě taky nepřidalo ale naštěstí se z toho dostala a teď spíš ona drží mě.Ale řeči že vše zahojí čas u mě nějak neplatí spíš je to horší.A není jediného dne od smrti tatínka kdy ných si na něj nevzpoměla.Myslím že se toho už nezbavím.Moc mi chybí ale není pomoci jen se s tím učit žít.
