Občas zavítám na tyto stránky, protože i mě potkalo něco podobného. Na jaře to budou dva roky co zemřel můj manžel. Bylo mu právě padesát. Rakovina.... Zůstala mi po něm jeho věrná kopie dnes už tříletý syn. Několik dní od přečtění Vašeho příspěvku jsem přemýšlela jestli Vám mám napsat, protože neumím veřejně, i když anonymně o takových, pro mě stále bolavých věcech mluvit.Ale cítím, že si s někým o tom potřebuju promluvit. S někým, kdo něco podobného prožil nebo zažívá.
I já, přesto, že mám velkou rodinu, která mě podporuje a kamarádky, tak se cítím sama, hrozně sama a ta představa že to tak bude už pořád, je hrozná. Největší obavy mám, jak to zvládnu sama s tím malým rošťákem. Plácám se v tom jak se dá......Taky mě někdy už napadá jestli by nebylo lepší......Ale potom zase dostanu trochu sil a optimismu a jedu dál. Musím Vám napsat, že já jsem se rok po smrti manžela cítila asi nejhůř. Člověku začíná docházet, že ten koho jsme měli rádi se už nevrátí! Dostavuje se únava a vyčerpání z těch starostí, ze stesku a z práce okolo malého caparta. Budu moc ráda když se ozvete a třeba si o tom víc napíšeme emailem.
In reply to tolik bolesti...tolik lásky by Anonym (neověřeno)