Dnes jsem objevila tyto stránky a to přestože jsem před rokem a půl také ovdověla. Když manžel zemřel bylo mu 46 let, mě 42, dcerám 18, 9 a 2 roky. První rok byl jako v tranzu, jako hašení požáru. Teď mám pocit, že stojím vyčerpaná s dětmi na spáleništi a mám začít tvořit pro ně nový domov, ale jsem na konci sil. Jsem na děti úplně sama, musím se spoléhat na pomoc cizích lidí. Je to snad ještě horší, stále čekám, že něco skončí. Přežívám ze dne na den. Naprosto chápu všechny vaše pocity. Rok jsem vstávala s pocitem, proč už mi není 70 let a neumřu už taky. Snažím se to vše vydržet kvůli dětem a být jim oporou. Myslím, že málokdo z okolí nás může pochopit, kdo si nezažil. Četla jsem dobrou knihu, jmenuje se Smutek vdovám nesluší. Vyrovnat se smrtí milovaného manžela a otce svých nedospělých dětí nás bude stát mnoho úsilí a bude to trvat déle, než jsme si kdy uměly přestavit. Držím všem palce.
In reply to Občas zavítám na tyto stránky by Anonym (neověřeno)