Já nevím, jestli sdělená bolest je poloviční bolest, jak říká to dávné přísloví. Já tu bolest ze ztráty milovaného manžela cítím den za dnem bez úlevy - už je to víc než rok, a pořád, pořád mi chybí. Bylo mu 51, když mu diagnostikovali rakovinu. Ty dva roky, operace - radioterapie - recidiva - chemoterapie - konec... Pochopila jsem rozdíl mezi "žít" a "existovat". Já bez něj nemohu žít! Navíc - neumím dospělým dětem říct, jak STRAŠNĚ je mi smutno. Žijí si svůj život a jejich smutek je jiný. Ztratit rodiče je sice těžké, ale jsme na to tak nějak geneticky vybaveni, že je přežijeme. Jak už tady někdo psal - ztratila jsem půlku sebe. Cokoli dělám, vždycky se vloudí myšlenka - co by tomu řekl on? Jsme spolu možná víc, než když žil, to jsme se v tom denním shonu někdy míjeli. Možná proto tolik pláču - že jsme nevyužili čas, který n ám byl dán. Že jsem mu dost často neříkala, jak ho miluju. Že jsem si někdy sobecky prosazovala to své - už to nevrátím. Odprošuju, odprošuju - rozhřešení nepřichází... Bolí to, bolí.
