Holky,holky.jak mi všechny tady mluvíte z duše.Je to půl roku,co mi zemřel manžel a snažím se snažím co to jde.Někdy líp ,někdy hůř.Mám dvě holky 20 a12 let aty mě drží a nutí,abych fungovala.Když jsem v pohodě,tak jsou i ony.Ale z té hlavy to stejně nedostanu.Mám kamarádku,co jí manžel zemřel tragicky.Asi tak po třech letech začala z mého pohledu znovu žít.
Paní Raduška to musí mít hodně těžké,je ještě moc mladá.Mě je 41,manželovi bylo 45.Pro mě bylo nejhorší vidět,jak manžel trpí.Tahle nemoc vezme člověku všechno a ještě mu přidá bolest.Za 3 měsíce po operaci zemřel.
Je taky docela zajímavé,že se tu svěřují jenom ženy.Kdyby jsme se tak mohly sejít a pobavit se,myslím ,že by nám bylo hned líp.Svěřená bolest,poloviční bolest.A taky už vím,že když jsme zůstaly na všechno sami,tak není na nic víc čas.Je to takový maraton starostí,povinností.Držím Vám všem palce.A jak už víme,život není jen radost,ale pro "nás"už jeto i bolest.A děkuji za Vaše příspěvky.Dávají mi taky sílu ještě "trochu žít".Holky to přece nikdy nevzdávají.......
