Chápu a vím, jakéí to je. Před necelými dvěmi měsíci jsem přišla o přítele. Bylo mu 21 let. Bylo to akutní selhání srdce, nepřišli na to, proč. Byla jsem u toho, zavolala se mu pomoc, ale on už se nemohl vrátit zpátky. Také ho volám zpět k sobě. Prosím, aby se vrátil, ale teď už vím, že je to zbytečné. Bojím se, že jsem mohla udělat víc, abych ho zachránila, že to tak nemuselo dopadnout...
.. ale to už nezměníme. Sice vím, že chci za ním, ale pokud by si člověk ublížil určitě by nešel za nimi... protože by jsme toho nebyli hodni. Tak aspoň čekám až si pro mě přijde taky, abych mohla být s ním.
Srdíčko zřejmě nepřestane bolet, ale časem se s tím asi člověk naučí žít. Zřejmě to chce najít nový smysl života. Jen kde ho hledat?
Snad všichni, co tu jsme časem najdeme klid v duši a nějaké to pochopení. Oni neumřeli, zůstali v našem srdíčku a v našich vzpomínkách... Buďte silný, nic jiného nám nezbývá...
In reply to Jsou to skoro tři měsíce,co by Anonym (neověřeno)