Helena
7. září 2015
Truchlení

Stesk

13. prosince mi zemřel muž. Přežil jen o něco málo více než dva roky ode dne, kdy mu byla diagnostikována rakovina. Měli jsme se moc rádi a bylo mu teprve 53 let. Smutek a stesk je stále horší, nic se nelepší , naopak. Nevím, jak svůj život bez něj dál zvládat, ta prázdnota je bezedná.

Blanka
  (kontaktovat autora příběhu)
5. března 2017
Jestli ti to pomůže - tak jen konstatování, že v tom nejsi sama. Je to jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že mně už uteklo skoro 5 let. Je to absurdní - na jedné straně pocit, že všechno končí, ale přitom kolem tebe všechno běží dál... Existuješ, nežiješ...
R.
18. ledna 2015
Dobrý den,
oba mí rodiče již odešli do nebe a mně moc chybí. Cítím se neskutečně sama, i když mám čtyřměsíčního syna. Pokud někomu chybí dcera s vnoučkem, a chtěli by nás poznat, budu ráda, pokud se mi ozvete na email: rennatee@seznam.cz
Miluše
12. ledna 2015
Před měsícem a půl mi odešel můj milovaný manžel. Byl pro mne vším.Byl mi kamarádem, manželem ....... Naše láska byla obrovská.Jsem rozervaná skrz na skrz ,prázdná. Celé dny teskním, líbám jeho fotku, volám a hledám ho , i když vím, že marně.Ještě, že mám děti i když jsou dospělé. Pořád mi před očima probíhá jako film poslední den,když jsme za manželem přišli do nemocnice, jako dny předešlé. Najednou byl jak vyměněný, plný elánu.Měla jsem z toho obrovskou radost.Zadíval se mi dlouze do očí , řekl mi, že mne tolik miluje a dal mi nádherný polibek.Dnes už vím, že to bylo rozloučení ale ten den jsem byla šťastná.Po té v noci odešel. Celý náš život byl nádherný, celý protkaný láskou.Ta nádherná slova jsme si říkali často . Nevím, jak to vůbec přežít....nevím. Měli jsme svou písničku od Hany Zagorové a Štefana Margity, svítíš mi v tmách, kterou jsme si často pouštěli na internetu. Tato písnička mi zůstala,už jsem na ni sama, ale i pres to si ji pouštím, protože mám pocit, že ji poslouchá semnou.

In reply to by Anonym (neověřeno)

habbibi
  (kontaktovat autora příběhu)
26. ledna 2017
Milá Miluše, Váš příběh se dost podobá tomu mému. Také jsme byli za manželem v nemocnici, jenže na rozdíl od toho Vašeho si můj manžel myslel, že má po operaci vyhráno, že bude žít. Měl tolik chuti žít. Loučili jsme se taky moc hezky, ale s tím, že je to jen na chvíli, že se vrátí domů. Tolik jsme se všichni těšili ... Jenže během 24 hodin naše naděje navždy skončily. To se stalo loni v září. Pořád se z toho nemohu dostat. Moje pocity jsou absolutně totožné s těmi Vašimi. Mám dva dospělé syny, jenže žijí jinde. ´Jsou mi přesto velkou oporou. Naše manželství bylo krásné, vždycky jsme si byli oporou, vždycky jsme byli ochotni jeden druhému pomoci, kompromis pro nás nebyl problém. Proto je to pro mě hrozně těžké. Drahá Miluše, budete-li mi chtít napsat, potěšíte mě.Habbibi
Věra Bohmová
15. prosince 2014
V záři to byly 4 roky co mi zemřel tatínek.Umřel v klidu ve spánku všichni jsme to čekali ale moje bolest je pořád stejně velká ne-li větší.Moc jsem ho měla ráda.Nikdy bych nevěřila že stesk může tak bolet.Chodím 3 roky na psychiatrii antidepresiva jsem odmítla měla jsemo nich stavy daleko horší občas si vezmu neurol ale přesto že mǎm moc hodného syna a manžela / dceru jsme bohužel zajímali jen když od nás brala když se to utlo - nezájem/ maminku která v prvním půl roce od smrti tatínka měla 2 pokusy o sebevraždu / jednou jsem ji našla já u ní doma a podruhé to udělala u nás doma našel ji syn/to mě taky nepřidalo ale naštěstí se z toho dostala a teď spíš ona drží mě.Ale řeči že vše zahojí čas u mě nějak neplatí spíš je to horší.A není jediného dne od smrti tatínka kdy ných si na něj nevzpoměla.Myslím že se toho už nezbavím.Moc mi chybí ale není pomoci jen se s tím učit žít.
Fatima
14. prosince 2014
29.4 2014 mi zemrela maminka na tumor o kterem jsem ja nemela ani poneti ze ho ma. byla celou tu dobu co bojovala s touto nemoci velmi statecna. rekla jen ze ji obcas neco boli hlavne zada. bylo ji teprve 61 let a za mesic ji melo byt 62 let. a me se zmenil totalne zivot. mela jsem jen ji a ona me. zily jsme sami v malim byte . zamilovala jsem se do jednoho muze a tak jsme se vzali a ja se odstehovala .ale jeste mesic po svatbe jsem byla s mamkou doma . pak jsem odjela a za dva dny kdyz jsem ji volala mluvila z cesty rikala ze zvraci a sotva mluvila. jenze ta dalka ze spanelska do prahy mi komplikovalo cestu. a hlavne penize. celi den jsem jsme si volali . druhy den jsem ji volala uz rano nemohla jsem spat. ale nebrala to. rikala jsem si asi spi. ale kdyz jsem ji volala po desate hodine a pak znova a znova a ona mi to nebrala bylo mi divne. zburcovala jsem pribuzny sestrenici bratrance a tety a pod. aby ti co jsou nejblize se jeli podivat co sedoma deje. za hodinu mi volali ze mamku nasli apatickou a ze septala moje jmeno. odvezli ji do nemocnice kde zjistily ze ma hiperglikemii a oboustrany zapal plic ale ze tohle uz maj pod kontrolou ale pak mi druhi den zdelili ze ma tumor. sice mi rikali abych ten den nejezdila ze by me tam stejne hned nepustily pac absolvovala spousta vysetreni. dalsi den rano jsem sedla do letadla a ikdyby me nechteli pustit letela jsem musela jsem byt mamce na blizku. celou dobu co jsem cekala co se deje doma mluvila jsem o tom ze uz neni ze zemrela. ale zemrela az pulhodiny po mem prijezdu. kde mi i doktor rek o tumoru a vsem vic a kdyz jsem se vratila k mamince k luzku jeji srdicko to vzdavalo. ikdyz mam manzela ktery je na me nadevse hodny a sara se o me jak se da. mamku mi to nenahradi. jem i teprve 35 . rodina me za to proklina ze jsem se vdala a odesla z domova az do spanelska. ale verte ze kdybych vedela ze ma mamka takovouhle nemoc neodesla bych zustala bych u ni az do konce . ale mamka mi nechtela stat v testi. je to 7 mesicu a ja stale se stale nedokazu vzpamatovat z mamcine smrti. a hlavne ted kdyz se blizi vanoce . budou to prvni vanoce bez mamky.a nevim jak to zvladnu. muj manzel me podepira dusevne jak se da. ale je to tezke pro oba. kdybych se nevdala nevim jak bych dopadla. mozna nekde na ulici nebo na psichiatrii pod lekama. nebo mrtva . ted vim ze buh a andele existuji . kdyby ne nedal by mi manzela a nasi budouci rodinu kterou planujem. osud vedel co udelat.. stale ale citim prazdnotu smutek. moje veselost se ztratila z minuty na minutu. uz nejsem tak vesela jako predtim. nedokazu spat aniz bych nemela v hlave mamku.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Věra Bohmová
15. prosince 2014
7 měsíců je krátká doba já s tím bojuji pátý rok.
Jediné co trochu pomǎhǎ je práce a zádě práce prostě stále nějaká činnost.Rodinu s tím stále nechci zatěžovat ví to o bez toho jak to mizetně snáším.Jen od té doby nemám ráda Vánoce.Jedna moje známá mi řekla že jí trvalo 10 let než se vyrovnala se smrtí maminky tak nevím.Prostě platí co zpívá Jakub Smolík že v lásce / jakékoli/ vyhrává ten kdo má rád míň.Moje vypočítavá a sobecká dcera je vysmátá a my se synem se trápǐme.Tak bojujte.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
21. prosince 2014
Jak Vám rozumím! Já jsem nebyla trvale pryč, jen krátkodobě, jednoduše jsem uvěřil lékařce " je to vážné, ale na umření to není". Odjela jsem na "důležitou" služební cestu, tři večery stála já, nevěřící, před kostelem, a žádala, ať je mamce líp - už jsem ji nezastihla. Nikdy, NIKDY, si to neodpustím. Ten návrat, sourozenci - maminka umřela - děs, děs, děs... Je to skoro 10 let. Dneska už chodím na 2 hroby - ztratila jsem i milovaného manžela, ale ta výčitka je pořád stejná.
Karel
24. května 2014
Můj názor je takový, že všichni víme, že smrt jednou musí přijít. Velmi smutné a i tragické je, pokud zemře dítě dříve jako rodiče nebo zemře partner, kterého jsme nesmírně milovali. Ale pokud zemře rodič, navíc v požehnaném věku, a někdo napíše, že ztratil všechno, tak s jeho psychikou asi není všechno v pořádku. Každý člověk by v určitém věku měl žít svůj život, kde by rodiče neměli hrát hlavní roli.
Za 4 dny budu pochovávat mého otce, který se dožil 80 let a jsem s touto smutnou skutečností vyrovnán. Přitom zemřel předčasně, po špatném přístupu personálu v nemocnici, kdy ho při banálním vyšetření silně prochladili, následně se mu spustily v těle záněty, které v první fázi podcenili, pak dostal zápal plic a další komplikace pro tohle typické.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Aleš
26. května 2014
Dobrý den Karle!
Pokud nemáte vlastní rodinu a nebo se Vám rozpadla , máte záletnou manželku nebo družku ,děti se k Vám nehlásí, tak kdo Vám v životě zbývá?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
27. května 2014
Víte Aleši, to je právě důsledek Vašeho upnutí se na jedinou osobu. Pokud napíšete, že maminka byla Vaše jediná (a to zdůrazňuji) psychická opora, tak je něco špatně. Jste dost velká výjimka v běžné populaci.
Nechci se Vás nijak dotknout, ale tohle je můj názor.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Aleš
28. května 2014
Máte pravdu pane Karle, že si za svou situaci mohu víceméně sám. Příliš brzy jsem totiž rezignoval na jiné ženy.Odchod maminky bych nesl těžce i za jiných okolností, ale přece jen o něco méně bolestně.
Jana
19. května 2014
Dobrý den přeji, je sice sluníčkový, ale pro mně stále šedivý, jsem sice starší od Vás,ale také mi rakovina vzala to nejdražší co jsem měla-manžela. .byli jsem spolu krásných 43 let a během 2 měsíců zmizel a já jsem tady zůstala a nevím kudy kam. .je to velice zlé a nevím jak tento stav řešit. . .Jana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Aleš
22. května 2014
Upřimnou soustrast, Jano a hodně síly!
Předpokládám, že máte z toho manželství alespoň nějaké děti a vnuky, kteří Vám jsou oporou. Já bohužel nemám po smrti maminky ani to.
Aleš
28. dubna 2014
14.4 mi odešla maminka ve věku 77 roků na mrtvičku a zápal plic. Zemřela po 16 dnech v nemocnici.
Bude mi letos 50 let a nemám ani vlastní rodinu.
Mám ještě tátu, který moje truchlení až tolik nesdílí a bratra 100 daleko. Jediniu skutečnou psychyckou oporou mi byla máma a teď není.
Úmrtím maminky mi odešlo vlastně úplně všechno a nevím jak dál.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
7. května 2014
Ach Aleši, úplně mi zatrnulo z toho zoufalství, které čiší z Vašich slov. My všichni tady jsme si sáhli na dno, ale jak to tak pročítám, většina se má koho zachytit, ke komu se upnout. Anebo si aspoň svěříme, že kvůli dětem, byť dospělým, se držíme... Ale u Vás cítím tu skutečnou, obludnou samotu.
Neumím poradit. Snad jen vyjádřit přání, abyste ve svém okolí našel blízkou osobu, ať už to bude kolega, kamarád nebo sousedka, kdokoli, kdo Vám aspoň trochu bude umět ulehčit.
Držte se.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Aleš
9. května 2014
Díky za podporu Blanko. Moje pozice je skutečně nezáviděnihodná. Kdyby mi bylo o 10 roků méně, ještě bych mohl uvažovat o založení kompletní rodiny s vlastním potomstvem, ale takhle?
Asi si budu muset pokusit někoho si najít, ale zatím to v mém současném psychyckém rozpoložení není možné.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Andrejka
28. června 2014
Alesi, mne je sice mene let, ale rodinu take nemam, partnera bohuzel jiz take ne a mamka byla take pro me vse, navic ale jsem mely spolu tak trochy jiny vztah, spis jako dve sestry, nejlepsi zivotni kamosky a nejblizsi. Mamka moje byla oproti te vasi velmi mlada, prakticky jsem ji nevidela zestarnoout a zemrela zcela zdrava, jeste par vterin pred jejim umrtim jsme si spolu telefonovaly a domlouvaly se na spolecnem vikendu, kdy pujdeme si zabruslit na in-line nebo projet na horskem kole....maminka zemrela tragicky, behem jedine vteriny tu nebyla...take jsem se s tim dodnes nesrovnala, bolest je to nepopsatelna, prakticky permanentni utrpeni..ale i tak se snazim zit dal, snazim se delat neco co ma smysl, co me bude naplnovat, rada pomaham lidem, pecuji...tak jak jsem pecovala o ni (obrazne, protoze byla zcela zdrava, napr. kdyz jsem ji privezla darky z cest, z dovolene, myslela na jeji narozeniny apod. ) a ted mi to tak chybi....dovoluji si napsat, ze vim co asi prozivate kdyz vam maminka tak chybi, i kdyz vim, ze kazdy to ma trochu jinak ja tento termin sama nerada slychavam, nekdy se totiz stane, ze nekdo z lidi necitlive rekne neco ve smyslu 'vim presne jak se citis' a pritom smrt blizkeho, se kterou maji zkusenot neni vubec srovnatelna, naposledy mi jeden terapeut rekl, ze je taky smutny pokazde kdyz si vzpomene an to ze zemrel jeho oblibeny filmovy herec, tak to jsem se z takoveho srovnani pak dva dny doma lecila...preju vam hodne sil a brzo at potkate spriznenou dusi, at jste na to dost silny a ono se to casem stane, taky je dulezite si to prat :)
Vlasta
30. března 2014
I já cítím stejnou bolest, jako většina z Vás. Začíná duben a to je měsíc, kdy byla v minulém roce, mému manželovi diagnostikována rakovina, které v červnu, ve svých 38 letech podlehl. Nebylo to tak rychlé, protože problémy měl už dlouho předtím .... jen lékaři, nic dříve nezjistili a říkali mu, že je to stresem ! Manžela mi nikdo nevrátí a ten smutek s bolestí v srdci, snad pochopí jen ten, kdo má podobný osud. Při životě, mě drží náš 3-letý chlapeček, který je kopií mé lásky. Vše "zvládám" a dělám jen pro něj. Musíme si to tady odžít a věřit, že se s milovaným (-ou) opět shledáme ..... přeji Vám všem hodně sil !!!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ra
6. května 2014
Před rokem a půl mi umřel. Často čtu podobné články a hledám nevím co. Nevím, co by mi mohlo pomoct. Mám jen dvě malé děti, pro které žiju a nedovedu si představit, kdybych je neměla a nedovedu si představit,co bude, až mě nebudou potřebovat. Ostatní říkají , že už vypadám líp, že se i usmívám. Funguju, ale jen kvůii dětem. Jen já vím, že je to přežívání, souhlasím s tím, že si to tady teď už musíme jen odžít. Někdy mě přepadají chvíle, jsou to jen záblesky, kdy si myslím, že se prostě musí něco stát a on se vrátí. Pořád tomu nedokážu porozumět.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlasta
7. května 2014
Rozumím Vám, mám stejné pocity. Žiju jen pro syna .... svůj život, plány, cíle jsem smrtí manžela ztratila. Tak moc bych si přála, vidět ho přijíždět domů, jít ho přivítat, obejmout .... hrozně mi chybí, tu bolest uvnitř nikdo nevidí !

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
7. května 2014
Píšete to přesně - hledáme a nevíme co, chvílemi doufáme v zázrak, klopýtáme ze dne na den. A říkáme si: jaký to má smysl? Denně, aspoň jednou každý den se zastavím a říkám si, co by tomu říkal on, co by teď udělal. Jak vysvětlit ostatním, že i blbá zahrada mě nutí k pláči, protože v ní vidím jen to, že on se z ní neraduje? Jakmile mi něco přinese záblesk radosti, vzápětí jako šlehnutí biče mnou projede myšlenka - on tu není. Tolik bych chtěla slyšet to klapnutí dveří a "Miláčku, udělej mi kafe..."
Iva
11. ledna 2014
Dobrý den všem! Dlouho jsem tu nebyla,neměla jsem jaksi odvahu nahlídnout a číst osudy plné bolesti.V červnu to budou dva roky,co manžel odešel a mně stále není líp,pořád na něj myslím,strašně mně a dceři chybí.Myslela jsem,že se to aspoň trochu zlepší,ale je to pořád stejné.Myslím,že jsme na tom všichni stejně,kdo jsme ztratili někoho blízkého.Chci všem popřát hodně síly,jednou musí být líp!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Anna Zelená
12. ledna 2014
No,nevím,u mně to budou dva roky v březnu a někdy si myslím,že je mně hůř,než na začátku.Ten kdo říkal rok a je to lepší,tak u mně tedy ne.Taky přeju všem hodně síl,snad se to časem zlepší,ale za jak dlouho,si neodvážím říct

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
12. ledna 2014
Zdravím Vás všechny, já budu mít taky rok co manžel zemřel a je mi pořád hrozně, stále snad čekám, že se mi objeví i když by hlava měla vědět, že se to nestane srdce mě tak bolí nad jeho ztrátou, že mi to pořád nedochází. Přeji Vám všem hodně síly v dalším roce. Marcela

In reply to by Anonym (neověřeno)

Martina
20. prosince 2019
Dobrý den, Aničko

před rokem a půl jsem přišla o přítele a cítím se ,jak píšete skoro hůře než na začátku.Chtěla jsem se zeptat,zda už se cítíte lépe,když uběhlo zase pár let od vašeho neštěstí?
Děkuji moc za odpověď a přeji hodně síly do dalších let.
Martina

In reply to by Anonym (neověřeno)

Kája
30. března 2014
Dobrý den,paní Ivo a všichni ostatní.
Rovněž jsem zde dlouho nebyla,jen jsem občas nakoukla.22.4.to budou dva roky,co mi zemřel manžel a 19.4.rok,co jsem ztratila maminku.Teď je to období,kdy už se to dělo,kdy odcházeli a mně se vrací každičký den,každý detail,co jsem dělala,co jsem vařila,co bylo...nevím,co mne bolí víc,na koho mám dřív vzpomínat,počítám dny,kdy moji milovaní ještě žili,dýchali...souhlasím se všemi,že ten smutek a bolest nejsou menší,bolest je stále stejná,jen jiná,mění se.Víc jak rok jsem na antidepresivech,zhroutila jsem se,potíže a hrůza přetrvávájí.Skončila jsem v ID a jen přežívám.
Nenapsala jsem pro nikoho nic potěšujícího,ale jsme v tom všecky společně a jen my samy víme,jak nám je.
Všem přeju,aby aspoň na chvíli bylo líp,aby ta bolest utichla,abychom viděly před sebou ještě něco hezkého,ale sama pro sebe tomu nevěřím.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Miluše
11. ledna 2015
Bude to teprve druhý měsíc, co mi odešel můj milovaný manžel. Jsem zcela prázdná, roztrhaná na tisíce kousků. Pořád jej volám,čekám a hledám.Mám dospělé děti, které se snaží, abych nebyla tak smutná, ale ono to nějak nejde. Měli jsme se s manželem velmi rádí, dokonce dokážu tvrdit, že čím dál tím víc. No a najednou.....Bože, dej mi sílu tuto situaci ustát ....... už kvůli našim dětem !!!!!!
Petra
  (kontaktovat autora příběhu)
2. ledna 2014
Čtu tu Vaše příběhy a říkám si, nejsem sama, kdo tápá. V mém věku o smrti ani člověk nepřemýšlí, dokud se s ní nepotká. Odnesla mi toho nejdůležitějšího člověk - přítele. Byl zdravý. Šlo o akutní selhání srdce a nikdo nám nebyl schopen říci, proč. Bylo mu 21. Byla jsem u toho, nebyla jsem schopná zachovat chladnou hlavu... Bojím se, že jsem ho zklamala, že se mi ho nepodařilo vrátit. Je to 52 dnů.

Nejdříve se mi to zdálo vcelku snesitelné. Neplakala jsem moc, ani to nešlo. Ale teď to přestávám zvládat. Nic mi nechutná, jako by vše mělo stejně chuť. Potřebuji se učit na zkoušky, ale nejde to...

Co teprve jeho maminka, tatínek a ségra... Jezdím za nimi... snažím se alespoň nějak pomoct, ale sama nevím co se sebou...

Snad jen sílu nám všem... nosme je v srdíčkách...
milada
1. ledna 2014
tolik bolesti...tolik lásky je v těchto vzpomínkách...
Holky, je mi 39 a mému Danielovi, moji Lásce by letos bylo 50...před rokem nám zemřel...zůstala mi po něm naše vymodlená holčička...ted jsou ji 2 roky a je úžasná. Ale on ji neuvidí, nepohladí, nepolíbí...a já...já jeho už nikdy neobejmu. A to mě zabíjí. ale vy všechny to znáte. jak budeme žít dál? čeká nás v životě ještě nějaká radost? chci milovat...ale jak, když On tady už neni? toužím žít...ale jak, když..
děvčata...jsem s Vámi...a truchlím i za Vás a Vaše Lásky

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
4. ledna 2014
Milá Milado, na jednu stranu si neumím představit, jak je těžké nést tu bolest vedle péče o sladké batole (moje děti jsou už dospělé), ale na druhou stranu - Vaše holčička Vám ještě mnoho let bude vyplňovat dny i noci, navíc uvidíte v ní vyrůstat i poselství po Danielovi...
Jestli je ve Vás touha po nové radosti, hýčkejte si ji a neuzavírejte se do vzpomínek - určitě Vás ještě radost potká, jste mladá. Já a některé další "přítelkyně " na těchto stránkách jsme se po radostech tak nějak přestaly ptát. To není srovnávání, bolest jedné či druhé nelze srovnávat, to je jen konstatování. Mně zbylo přežívání, protože i ty dospělé děti mě potřebují, ale život? Bez těšení se na cokoli to není život. V kterékoli světlé chvilce cítím bodnutí "ale on to nevidí"!!! I nad malou vnučkou, které je 7 týdnů, bych nejraději plakala - jak on by ji měl rád...

In reply to by Anonym (neověřeno)

milada
5. ledna 2014
Blanko, moc ti děkuji za milá slova...
znám to bodnutí v srdci a myšlenku...On to nevidí...a jak by ji miloval..:-(, je strašné neumět se radovat ze svého dítěte...je strašné věřit, že bezemne by ji bylo líp...Kdo by chtěl mámu, co je pořád smutná...
Nenávidím se za to, že ji chci opustit a chci jít za ním..ale nedokážu si pomoct, je to čím dál silnější...
Miluju ji...ale nejsem pro ni dobrá máma..bez něho nejsem nic...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Věra
7. ledna 2014
Občas zavítám na tyto stránky, protože i mě potkalo něco podobného. Na jaře to budou dva roky co zemřel můj manžel. Bylo mu právě padesát. Rakovina.... Zůstala mi po něm jeho věrná kopie dnes už tříletý syn. Několik dní od přečtění Vašeho příspěvku jsem přemýšlela jestli Vám mám napsat, protože neumím veřejně, i když anonymně o takových, pro mě stále bolavých věcech mluvit.Ale cítím, že si s někým o tom potřebuju promluvit. S někým, kdo něco podobného prožil nebo zažívá.
I já, přesto, že mám velkou rodinu, která mě podporuje a kamarádky, tak se cítím sama, hrozně sama a ta představa že to tak bude už pořád, je hrozná. Největší obavy mám, jak to zvládnu sama s tím malým rošťákem. Plácám se v tom jak se dá......Taky mě někdy už napadá jestli by nebylo lepší......Ale potom zase dostanu trochu sil a optimismu a jedu dál. Musím Vám napsat, že já jsem se rok po smrti manžela cítila asi nejhůř. Člověku začíná docházet, že ten koho jsme měli rádi se už nevrátí! Dostavuje se únava a vyčerpání z těch starostí, ze stesku a z práce okolo malého caparta. Budu moc ráda když se ozvete a třeba si o tom víc napíšeme emailem.

In reply to by Anonym (neověřeno)

milada
31. ledna 2014
Věro, ahoj, Moji dcerce jsou dva a 5 měsíců, je to taky věrná kopie tatínka...je to moje třetí a jeho jediné dítě...Nějak ani nemám sílu nic jiného napsat, dnes je hrozný den..zdálo se mi, že umírám a byla jsem tak šťastná,že jdu za Ním...
zatim žiju...ale...nechce se mi:-(

In reply to by Anonym (neověřeno)

Libuše
19. února 2014
Dnes jsem objevila tyto stránky a to přestože jsem před rokem a půl také ovdověla. Když manžel zemřel bylo mu 46 let, mě 42, dcerám 18, 9 a 2 roky. První rok byl jako v tranzu, jako hašení požáru. Teď mám pocit, že stojím vyčerpaná s dětmi na spáleništi a mám začít tvořit pro ně nový domov, ale jsem na konci sil. Jsem na děti úplně sama, musím se spoléhat na pomoc cizích lidí. Je to snad ještě horší, stále čekám, že něco skončí. Přežívám ze dne na den. Naprosto chápu všechny vaše pocity. Rok jsem vstávala s pocitem, proč už mi není 70 let a neumřu už taky. Snažím se to vše vydržet kvůli dětem a být jim oporou. Myslím, že málokdo z okolí nás může pochopit, kdo si nezažil. Četla jsem dobrou knihu, jmenuje se Smutek vdovám nesluší. Vyrovnat se smrtí milovaného manžela a otce svých nedospělých dětí nás bude stát mnoho úsilí a bude to trvat déle, než jsme si kdy uměly přestavit. Držím všem palce.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
31. ledna 2014
Milado, až dnes čtu tvoje další slova - a odpusť, za tvoji holčičku mě mrazí! Vyžeň si z hlavy myšlenky na to, že bys měla jít za miláčkem a holčičku tady nechat! Moje děti jsou dospělé - a přála bych ti vidět, jak MOC jim záleží na tom, abych tady i přes ten strašný smutek zůstala, když tatínek jim odešel. Prosím, prosím, nerouhej se a drž se svojí holčičky jako záchranného kruhu. Je to strašně těžké, existovat namísto radostného života s láskou, ale nesmíš utíkat. On ti tady toho malého andílka nechal, skrze ni posíláš svou lásku tam, kde je on...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Věra
5. února 2014
Ahoj Milado!
Jsem moc ráda, že jste se ozvala. Měla jsem o Vás tak trochu strach. Každý kdo prožije něco podobného zažívá velký smutek a beznaděj, ale Vy jste nezůstala tady úplně sama, máte malou holčičku, pro kterou jste nejdůležitější člověk na světě a proto si takové myšlenky odejít za ním musíte zakázat.
Vy tady musíte žít, starat se o malou a radovat se z ní třeba sama, ale radovat se z toho jak je šikovná, jak roste, co Vám poví úsměvného. Přece se nechcete o toto všechno ošidit a ošidit o to svou dcerku.A taky píšete, že máte ještě dvě děti kdo by zůstal jim, když ne Vy nejdůležitější člověk na světě a možná jediný. Když mi okolí říkalo, buď ráda, že máš malého aspoň Tě zaměstná a nemáš čas na černé myšlenky, tak jsem si říkala co Vy víte. Já chci být sama se svým smutkem a přemýšlet proč se to stalo, co jsem mohla udělat jinak, jak jsem tomu mohla předejít?
Pořád se mi to všechno vracelo, honilo hlavou, ale stejně jsem na nic nepřišla. Jen jsem byla unavená,rozmrzelá a moc smutná. Potom jsem si řekla nevím sice proč se mi toto všechno muselo stát, ale asi to má nějaký důvod, který zatím neznám.Říká se, že na člověka je naloženo vždycky jen tolik, kolik vydrží a já jsem se začala podle toho řídit. Vydržím to a musím se starat i za manžela, který už tady není. Já musím být ta silná, která drží tuto rodinu. Mám ještě další dvě děti a i ty prožívají ztrátu tatínka a potřebují mě.
Rozepsala jsem se víc než jsem původně myslela, ale nějak krátce se to napsat ani nedá.
Budu ráda, když se ozvete a napíšete mi něco o Vaší holčičce. Určitě je něco co Vám udělalo radost, nebo čím Vás potěšila. Můžete psát i na smive@seznam.cz
Radek
27. prosince 2013
Jsou to skoro tři měsíce,co mi zemřela snoubenka po našem dvouletém vztahu.Navíc jsme od června zakládali rodinu,zemřela bohužel gravidní.Oba jsme měli před naším vztahem jedno manželství.Moc jsme se milovali do poslední chvíle.Pak to přišlo,banální selhání srdce,bohužel jsem byl v práci a nemohl přivolat pomoc.Bylo jí 38 let.Po pohřbu jsem se šel dobrovolně léčit na psychiatrii.Chtěl jsem prostě za ní a spolykat prášky.Ikdyž už jsem propuštěn z hospitalizace tři neděle,není minuty,kdybych na ni nevzpomínal a stále pláču.Stále ji volám,ať se mi vrátí,i když vím,že se tohle dělat nesmí.Srdíčko moc bolí a duše je tak prázdná.Vím,každý mi říká,že je to moc čerstvé,že to chce čas.Ale čas na co?Na přežívání bez milované osoby?To je nanicovatý život,když se jen modlím,abychom se tam nahoře brzy sešli :(

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
27. prosince 2013
Přijměte Radku hlubokou soustrast, Budiž Vám malou útěchou, že tak hrozně jako Vám je i většině tady, bez rozdílu věku. Život je strašně nespravedlivý. Přeji Vám hodně síly.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Petra
  (kontaktovat autora příběhu)
28. prosince 2013
Chápu a vím, jakéí to je. Před necelými dvěmi měsíci jsem přišla o přítele. Bylo mu 21 let. Bylo to akutní selhání srdce, nepřišli na to, proč. Byla jsem u toho, zavolala se mu pomoc, ale on už se nemohl vrátit zpátky. Také ho volám zpět k sobě. Prosím, aby se vrátil, ale teď už vím, že je to zbytečné. Bojím se, že jsem mohla udělat víc, abych ho zachránila, že to tak nemuselo dopadnout...

.. ale to už nezměníme. Sice vím, že chci za ním, ale pokud by si člověk ublížil určitě by nešel za nimi... protože by jsme toho nebyli hodni. Tak aspoň čekám až si pro mě přijde taky, abych mohla být s ním.

Srdíčko zřejmě nepřestane bolet, ale časem se s tím asi člověk naučí žít. Zřejmě to chce najít nový smysl života. Jen kde ho hledat?

Snad všichni, co tu jsme časem najdeme klid v duši a nějaké to pochopení. Oni neumřeli, zůstali v našem srdíčku a v našich vzpomínkách... Buďte silný, nic jiného nám nezbývá...
Alena
16. prosince 2013
Holky,holky.jak mi všechny tady mluvíte z duše.Je to půl roku,co mi zemřel manžel a snažím se snažím co to jde.Někdy líp ,někdy hůř.Mám dvě holky 20 a12 let aty mě drží a nutí,abych fungovala.Když jsem v pohodě,tak jsou i ony.Ale z té hlavy to stejně nedostanu.Mám kamarádku,co jí manžel zemřel tragicky.Asi tak po třech letech začala z mého pohledu znovu žít.
Paní Raduška to musí mít hodně těžké,je ještě moc mladá.Mě je 41,manželovi bylo 45.Pro mě bylo nejhorší vidět,jak manžel trpí.Tahle nemoc vezme člověku všechno a ještě mu přidá bolest.Za 3 měsíce po operaci zemřel.
Je taky docela zajímavé,že se tu svěřují jenom ženy.Kdyby jsme se tak mohly sejít a pobavit se,myslím ,že by nám bylo hned líp.Svěřená bolest,poloviční bolest.A taky už vím,že když jsme zůstaly na všechno sami,tak není na nic víc čas.Je to takový maraton starostí,povinností.Držím Vám všem palce.A jak už víme,život není jen radost,ale pro "nás"už jeto i bolest.A děkuji za Vaše příspěvky.Dávají mi taky sílu ještě "trochu žít".Holky to přece nikdy nevzdávají.......

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
23. prosince 2013
Tak, holky, holky pokud se přes ty svátky neutrápíme tak se zase ozveme. Přeji nám všem......vlastně ani nevím co, došly slova. Marcela
Blanka
3. listopadu 2013
Já nevím, jestli sdělená bolest je poloviční bolest, jak říká to dávné přísloví. Já tu bolest ze ztráty milovaného manžela cítím den za dnem bez úlevy - už je to víc než rok, a pořád, pořád mi chybí. Bylo mu 51, když mu diagnostikovali rakovinu. Ty dva roky, operace - radioterapie - recidiva - chemoterapie - konec... Pochopila jsem rozdíl mezi "žít" a "existovat". Já bez něj nemohu žít! Navíc - neumím dospělým dětem říct, jak STRAŠNĚ je mi smutno. Žijí si svůj život a jejich smutek je jiný. Ztratit rodiče je sice těžké, ale jsme na to tak nějak geneticky vybaveni, že je přežijeme. Jak už tady někdo psal - ztratila jsem půlku sebe. Cokoli dělám, vždycky se vloudí myšlenka - co by tomu řekl on? Jsme spolu možná víc, než když žil, to jsme se v tom denním shonu někdy míjeli. Možná proto tolik pláču - že jsme nevyužili čas, který n ám byl dán. Že jsem mu dost často neříkala, jak ho miluju. Že jsem si někdy sobecky prosazovala to své - už to nevrátím. Odprošuju, odprošuju - rozhřešení nepřichází... Bolí to, bolí.

In reply to by Anonym (neověřeno)

marcela
4. listopadu 2013
Tak, tak mluvíte mi z duše. Mě zemřel manžel na krvácení do mozku bylo by mu 55. Taky už jen přežívám. Jinak to cítím přesně jako Vy. Marcela

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
10. prosince 2013
Dobrý den, paní Marcelo, vidím, že jste dobrou duší těchto stránek, když při vlastní bolesti dovedete ještě řadě z nás vyjádřit účast... Lidé, kteří takovou bolest nezažili, by nás rádi předělali. Kdysi jsem četla trefnou metaforu - jako byste člověku, který přišel o nohu, řekli, to nic, proběhni se a bude to dobrý... Uvědomila jsem si, že mi pomáhá číst o tom, že je nám podobně těžko. Už si nepřipadám tak ztracená mezi lidmi, kteří nerozumí mé bolesti, když vím, že se s takovým nepochopením (i když třeba nevyjádřeným) setkávají i jiné vdovy.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
10. prosince 2013
Zdravím Vás srdečně paní Blanko, i já hledám útěchu na těchto stránkách, kde jsme všichni na jedné potápějící se lodi. Samotné mi je hrozně a nevím jak dál bez manžela, tak jestli moje příspěvky jsou někomu milé jsem ráda. Marcela

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
11. prosince 2013
Dobrý večer, vzdálená přítelkyně, jestli Vás tak můžu nazvat...
Nic nového, jen to, že jsem zase tady. Možná se i trochu bojím, že je mi lépe tady, se slovy neznámých spolutrpících, než mezi blízkými, před nimiž se jen nutím do přetvářky, abych je nezranila svým smutkem, nebo abych si dokonce nevysloužila tu směs shovívavosti a despektu - nevím, jak to vyjádřit.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
12. prosince 2013
Dobrý den, já taky nevyhledávám společnost, kde nepochopí jak mi vlastně je. A proč neříci dětem, že se Vám pořád moc stýská. Já bych někdy taky byla i hnusná, tak řeknu dnes se mi moc stýská a všechno mě .....Kdo Vás má rád pochopí a kdo nechápe toho k životu nepotřebujete. S pozdravem Marcela

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
15. prosince 2013
Dobrý podvečer, tak nějak si zvykám, že tady najdu pár slov od člověka, který ví... Víte, s těmi dětmi je to pro mě složité. Jednou mi jedna moudrá paní řekla, že můj problém je, že si neumím říct o pomoc. Uvědomila jsem si, že měla pravdu - život mě tak nějak učil (nebo jsem měla pocit), že musím všechno zvládnout. Teď najednou to zvládnout nejde, a já přitom neumím vyslat SOS. Takže jsem se rozdvojila - když jsem s dětmi nebo sourozenci, tak jakoby funguju, a jen za nimi zaklapnou dveře, padám znovu do hloubky...

In reply to by Anonym (neověřeno)

zdena
  (kontaktovat autora příběhu)
16. prosince 2013
Dorý den je to tak jak píšete.můj muž zemřel před rokem ale stále je to k uzoufání.nevim jestli se to někdy změní.