Ahoj Milado!
Jsem moc ráda, že jste se ozvala. Měla jsem o Vás tak trochu strach. Každý kdo prožije něco podobného zažívá velký smutek a beznaděj, ale Vy jste nezůstala tady úplně sama, máte malou holčičku, pro kterou jste nejdůležitější člověk na světě a proto si takové myšlenky odejít za ním musíte zakázat.
Vy tady musíte žít, starat se o malou a radovat se z ní třeba sama, ale radovat se z toho jak je šikovná, jak roste, co Vám poví úsměvného. Přece se nechcete o toto všechno ošidit a ošidit o to svou dcerku.A taky píšete, že máte ještě dvě děti kdo by zůstal jim, když ne Vy nejdůležitější člověk na světě a možná jediný. Když mi okolí říkalo, buď ráda, že máš malého aspoň Tě zaměstná a nemáš čas na černé myšlenky, tak jsem si říkala co Vy víte. Já chci být sama se svým smutkem a přemýšlet proč se to stalo, co jsem mohla udělat jinak, jak jsem tomu mohla předejít?
Pořád se mi to všechno vracelo, honilo hlavou, ale stejně jsem na nic nepřišla. Jen jsem byla unavená,rozmrzelá a moc smutná. Potom jsem si řekla nevím sice proč se mi toto všechno muselo stát, ale asi to má nějaký důvod, který zatím neznám.Říká se, že na člověka je naloženo vždycky jen tolik, kolik vydrží a já jsem se začala podle toho řídit. Vydržím to a musím se starat i za manžela, který už tady není. Já musím být ta silná, která drží tuto rodinu. Mám ještě další dvě děti a i ty prožívají ztrátu tatínka a potřebují mě.
Rozepsala jsem se víc než jsem původně myslela, ale nějak krátce se to napsat ani nedá.
Budu ráda, když se ozvete a napíšete mi něco o Vaší holčičce. Určitě je něco co Vám udělalo radost, nebo čím Vás potěšila. Můžete psát i na smive@seznam.cz
In reply to tolik bolesti...tolik lásky by Anonym (neověřeno)