Pohřbil jsem svého syna

Dobrý den, jmenuji se Honza (44 let) a píši sem jako otec i jako matka, své dva syny (dvojčata) jsem vychovával od jejich dvou let zcela sám, protože jejich máma od nás odešla, a oni dva byli středem mého života. Martin se Štěpánem byli kluci velice šikovní,hodní a pěkní, se vším si věděli rady, měli plno koníčků, o velké prázdniny byli neustále někde pryč, ve třídě byli oba premianti a velice oblíbení, občas přinesli domů nějakou poznámku ale jinak vzorní. Vše se ale změnilo v pátek 25.6.2010. Tento den se jako každý jiný vypravili do školy. Chodili na gymnázium a končili druhák a za dva měsíce (24.8.) jim mělo být 17 let. Při normální chůzi po chodníku 120 metrů od mého bytu je zcela smetlo auto, které řídil napůl opilý a zfetovaný feťák, který po ulici ve městě jel 110 km/h. Štěpán zemřel na místě, protože auto ho zcela stáhlo pod sebe, a Martin utrpěl velice těžká poranění hlavy a zemřel v půl druhé odpoledne. Když jsem se tuto zprávu dozvěděl tak mi úplně vypnul mozek, nic si nepamatuji, jediné co si pamatuji je to jak dopadla operace Martina, když mi můj nejlepší kamarád z gymplu se slzami v očích oznámil že i Martin je mrtvý, tak se mi zbortil doslova celý svět. Během pár minut jsem se zhroutil a nemohl jsem tomu za každou cenu uvěřit. Takové životní selhání, jaké jako lékař cítím je i po dvou letech příšerné, nejhorší je, že já jsem jim nepomohl, zachránil jsem spoustu jiných životů ale ten svých kluků jsem nechal zhasnout. Dva měsíce jsem byl na léčení v Praze a když jsem se 6.9.2010 po dvou měsících vrátil domu, tak jsem se zbláznil ještě více. Své mámě jsem zakázal cokoliv vyhazovat a uklízet, a když jsem vešel do jejich pokoje tak mě to velice odrovnalo. Celou noc jsem proležel v jejich oblečení, které měli den před tím na sobě, prohlížel jsem si jejich fotky, četl jsem si jejich sešity ze školy a neustále na ně myslel. Tento dvaceti hodinový zásek vystřídaly návaly deprese a beznaděje, neustálé chození po bytě, a neustálé vyčkávání jestli třeba nepříjdou domů. A takhle to trvalo celých 6 měsíců, než jsem od 1.4.2011 nastoupil znovu do práce. Dodnes mi strašně chybí, mám jen přátele z nemocnice, rodinou pohrdám nemám odvahu se s nikým z mé rodiny kromě taťky a mamky bavit. Nevím proč ale prostě k nikomu z nich nic necítím. Denně listuju jejich Facebookem a stále dokola si čtu jejich vzkazy od jejich přátel, od jejich přítelkyní, a také jejich konverzace v chatu. Mám schované jejich šampony, fotky, videa, trička, fixy, a nechci v žádném případě zapomenout. Ani náhodou nesmím slyšet jména Štěpán a Martin neboť mě to přímo vyžírá, a trápí, stále na ně myslím, třeba dnes jsem si řekl že by asi maturovali touhle dobou, já bych s nimi vyplňoval přijímačky na VŠ ale nic se neděje jsem doma sám, sám, sám. Strašně mi chybějí jejich hlasy, jejich smích, jejich vůně. Mou jedinou útěchou je, že pomáhám jiným lidem v mém okolí. Vyčítám si proč jsem si nevzal v ten den dovolenou a nešli jsme třeba do parku si sednout, nebo jen tak pokecat o čemkoliv, hrozně mě to zžírá, ale toto nepochopí jen tak někdo, byli to opravdu mí jediní kluci, můj svět se točil kolem jejich problémů, úkolů, školy, skautu.Snažím se, opravdu se snažím už u těch vzpomínek na ně tolik nebrečet, maličko se moje deprese lepší, ale myslím že ani po dvaceti letech nebudu žít normální život jako před 25.6.2010

Také, bohužel, patřím do tohoto společenství nešťastných lidí . 17. listopadu 2011 mi zemřela dcera na rakovinu. Bylo jí 24 let. Ještě v září jsme slavili narozeniny její malé dcerušky, moje holčička se mi svěřila, že jí bolí záda, věděla jsem, že už si na tu bolest stěžovala na jaře a několik dní marodila, prý uskříplé "cosi". dostala léky a nic - žádné odborné vyšetření. V září jsme jí tedy přesvědčili, aby změnila lékaře a zajistili známého neurochirurga. Ten zjistil, že pod klíční kostí má nádor, který metastázuje do obratlů. Bohužel, bylo na všechno pozdě - za 6 týdnů zemřela. Protože jsme prosili lékaře, ještě zkusily chemoterapii, pak přiznali, že se vědělo, že zbytečně. Trápím se, že jsem jí tedy už neměla nutit, že mohla dožít bez dalších komplikací a bolestí, kterých měla už i tak moc. Tři měsíce pláču, trápím se, jsem jako tělo bez duše, nespím. nejím ani nežiji. Mám tu ještě úkol - jak říká moje homeopatka, vlastní nezletilé dítě a svojí vnučku. Chudák holčička - jak bude žít bez maminky. Co za život nás čeká, vždyť je to peklo na zemi.

Četl jsem příspěvky vás všech a nechtěl jsem původně někomu sdělovat svůj smutek, ale musím přiznat skutečnost, že nejsem sám koho něco takového potkalo.
Můj syn Honzík 28 byl velmi zkušeným, co se týče motocyklů, vždyť je to vášeň celého mého a i jeho života. Odjel na Sardinii letos koncem léta se svými přáteli a báječně si to tam užíval. Bohužel při cestě domů mu osud nepřál divnou shodou okolností - autobus v protisměru, nepřehledné místo, nešťastná snaha odvrátit střet se obrátila proti němu a nevinně vyhlížející pád, který by většina z nás přežila, ukončil ve vteřině jeho život. Také jako zkušený motorkář to nemohu pochopit, když rychlost nebyla nijak vysoká. To co následovalo byl zlý sen včetně cesty na tak hezké místo pro jeho věci s povinností mu tam dát alespoň desku. Nemohu pokračovat v tom, co jsme spolu celý život prožívali. S manželkou máme ještě dceru, ta mi dává sílu tu káru táhnout dál. Vyžrali jsme si to opravdu do dna i s nedávno došlou lékařskou a policejní zprávou s kompletní fotodokumentací z nehody. Netušil jsem, jak nám to změní život a nikdy by mě nenapadlo, že budu jedním z takto postižených. Chtěl bych ho moc obejmout ...Johny byl jsi vlastně můj nejlepší kamarád a díky, žes tu byl. Díky všem za vyslyšení. MH

Jsem ráda,že jsem našla tuhle stránku,protože vidím,že ve svém smutku nejsem sama.Letos v říjnu se mi zabil syn.V srpnu oslavil teprve své 20 narozeniny.Samy jsme s manželem našli jeho havarované auto.To auto plné krve asi uvidím do konce svého života,V noci mě budí ze snů představa toho strašného nárazu.Chodím na hřbitov každý den,ale stejně mi to nějak nepomáhá.Mám ještě 16 letou dceru,která se pokusila jít za bratrem,ale bohu dík se jí to nepovedlo.Celý můj život ztratil smysl.Kdy tahle svíravá bolest skončí????

Nedávno mi zemřel bratr v 35 letech. zůstaly po něm dvě děti, smutná rodina, ale ten, kdo je nevíc nešťastný, je naše maminka. Moc dobře si uvědomuji, a příspěvky všech zde mě v tom utvrdily, že pro ni je to nejhorší. Stále přemýšlím, jak jí můžu pomoct. Ale nevím jak. A také to není jednoduché, protože všechny její myšlenky stále směřují jen k němu. Necítím křivdu, moc bych si přála, aby si všimla, že má ještě mě, a že jí chci pomoct a že jí mám ráda. Kdyby mi někdo dokázal poradit, co můžu udělat, abych její trápení zmírnila...

Včera 10.5.2011 mi zemřel jediný syn. Nedávno oslavil 27 let. Zatím mi asi nedochází , nebo si to nechci připustit, že ho už nikdy neuvidím, nepokecám, nenaštvu se na něj, odpustím mu......ale pochopila jsem jedno, nic horšího mě už nemůže v životě potkat....mám vyčerpáno.

18.1.2011 mi po dopravní nehodě zemřela 11 dcera,byla pro mě vším,nejraději bych odešla za ní.Krásná,chytrá,šikovná.Proč musí umírat děti?Každý den,hodina,minuta,vteřina bez mé milované Romanky je strašná bolest,utrpení,peklo.Těším se až se s ní setkám, s andilkem milovaným.Chci věřit,že žije někde ,kde je to krásné a všichni ji mají rádi.

Též je výborná kniha-OPĚTOVNÁ SHLEDÁNÍ od RAYMONDA MOODYHO.
Popisuje v ní návod,jak se setkat se zemřelými skrz zrdcadlo a jak to praktikuje se svými pacienty.
Tvrdí,že úspěšnost je velmi vysoká.
Nemohu potvrdit-neměla jsem ještě odvahu to vyzkoušet.
Ovšem kniha je velmi zajímavá.

Lidičky,
čtu zde Vaše příspěvky a je mi hrozně.
Je mi moc líto,co Vás postihlo za ztrátu a ráda bych Vám pomohla.
Vím,že nemohu vyřešit Vaše trápení,jen bych Vám ráda doporučila pár knih,těm z Vás kdo se chtějí něco dozvědět o minulých životech a světě na druhé straně.
Jsou to knihy od mudr.Briana Weise a najdete je na internetu.Stačí zadat jen jeho jméno.
Brian Weis je psychiatr s dlouholetou praxí-původně zapřísáhlý realista.Díky své pacienctce v hypnóze začal však komunikovat se světem na druhé straně a byl nucen uvěřit,že inkarnace existuje a duše zemřelých nezaniknou.
Knihy jsou napsány poutavě a profesionálně.
Jmenují se - ,MNOHO ŽIVOTŮ MNOHO MISTRŮ,POSELSTVÍ MISTRŮ,JEDNA DUŠE MNOHO TĚL,JEN LÁSKA JE SKUTEČNÁ.Mě osobně moc pomohly v náhledu na život a na smrt.Byly vydány po sobě,tak jak je zde uvádím,trochu na sebe navazují,ale nevadí přečíst si kteroukoliv z nich jednotlivě.
První je o tom jak jeho pacientka v hypnoze cestuje minulostí a také mu přináší vzkazy od duchovních bytostí.
Druhá obsahuje poselství duchovních mistrů a autentické výpovědi lidí,kteří se podrobili regresi.
Třetí je o progresi,kde mudr Weís zjistil,že je možné praktikovat s pacienty v hypnoze i progresi a posílá je do budoucích životů.Není jen jedna daná cesta,ale člověk si vybere jednu z několika,podle toho jak žije v dosavadním životě.
A čtvrtá je nejkrásnější-o tom jak žijeme minulé i příští životy se svými milovanými opět společně,jen v různých obmněnách a jako důkaz popisuje své 2 pacienty,kteří se spolu neznají a které vrací hypnozou do minulých životů a díky jejich výpovědím zjišťuje,že spolu prožili i život před tím a rozhoduje se jestli je má spolu a s jejich situací seznámit a zdali má právo zasáhnout jim takto do nynějšího života.
Knihy jsou napsány na opravdu dobré úrovni,není to žádné vymývání mozku.
Pokud se pro nějakou rozhodnete,byla bych ráda kdyby Vám pomohla projít životem o něco lehčeji,než je tomu dosud.
Přeji moc štěstí do budoucna.
Ivana

cítim potrebu sa pripojiť k debate,nakoľko aj ja som stratila dňa 17.5.2008 syna,mal život pred sebou 23.r. tragicky zahynul na svojej milovanej motorke.Ešte teraz sa s tym nedokažem zmieriť.Dlho som sa liečila na psychiatrii,len ten koho sa to tyka,vie čo to je za bolesť v srdci,tužila som aj ja odisť,aj keď mam ešte jedneho o rok mladšieho syna aj manžela,všetkych nas to kruto zasiahlo.Stale sa o ňom vypraváme,v snách nás navštevoval snaď rok vo snoch.Mne na utisenie pomohly knihy napr.Život po živote,Druha strana smrti,Zprávy od zemřelych apod.,musela som sa dopátrať kam odišil....

Je to rok a půl co tragicky zahynul můj 24 letý syn.Nikdy jsem nepoznala větší beznaděj a smutek.Srdce mě puká bolestí,když si uvědomím,že už nikdy neobejmu své milované dítě.Nikdy neuslyším jeho vtipkování a jeho smích.Strašně mi chybí.
Mám dceru a manžela,což je jediné štěstí,ale ten strach se kterým žijete dál je příšerný.Bojím s e o své nejbližší o to víc,protože si uvědomuji,že jediná vteřina nepozornosti změní váš život.
Nevím jak to dlouho vydržím,ale jedno vím jistě.Smrti se nebojím,ať je jakákoliv,protože věřím tomu,že až umřu,potkám se s mým milovaným synáčkem.Je to asi chabá útěcha,ale jinak nevím jak bych mohla žít dál.Nenávidím se za to,že já tady jsem a on ne.Vždyť měl celý život před sebou.

Drž se.Je to rok co jsem přišel o 10 letého syna. Bude to dobré.Doufám,že se jednou potkáme a to je to co mě drží při životě.

četli jste knížku Raymonda Moodyho O životě po životě? Po jejím přečtení snad přece jen uvěřím, že se se svými drahými setkáme a budeme spolu navždy.
I tak je to bolest k nevydržení, život na člověku leží jako kámen. Není možné se už nikdy nevidět, když jsme se měli tolik rádi.

Je to rok a půl co tragicky zahynul můj 24letý syn.Nikdy se s tím nevyrovnám a nenávidím se za to, že tu jsem. Prázdnota ve které žiji je nesnesitelná. Nejsem sama, mám ještě dceru a manžela-naštěstí, ale ta bolest je hrozná. Někdy nedokážu myslet na nic jiného. Jak žít dál? Poraďte

Zítra to budou 2 nekonečné týdny, co mi zemřela sestra a vzácná přítelkyně v jedné osobě. Odjeli s přítelem na výlet na motorce a už se nevrátila...nepřežila nehodu. Před měsícem jsme spolu slavily narozeniny. Bylo jí pouhých 26 let...byla moc šťastná a celý život měla před sebou. Doposud tomu všemu nemůžu uvěřit. Jako bych byla ve zlém snu a stále čekám na to, až se probudím...chvílemi mi dochází, že to není zlý sen, ale zlá a krutá realita. Neskutečně mi chybí...celé rodině, přátelům.
Brala jsem jako samozřejmost, že je tady s námi a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by se jí mohlo něco takového stát. Stále se ptám "Proč????". Myslím si, že se nic neděje jen tak, vše má svoji příčinu a já se snažím přijít na to, z jakého důvodu ona odešla. Čekám na nějaké znamení, že je tady stále se mnou, že se setkáme ve snu...obejmu ji a řeknu vše, co jsem jí nestihla říct...

je to šest týdnů co jsme pohřbili devítiletého syna 14.7.by mu bylo deset procházím tyto stránky a prožívám to samé je to to nejhorší co člověka může potkat nikdy se stím nevyrovnám to ani nejde vůbec nevím co mám dělat nejraději bych si vytrhla srdce z těla jediná naděje je ta že se setkáme v nebi