Je to rok a půl co tragicky zahynul můj 24 letý syn.Nikdy jsem nepoznala větší beznaděj a smutek.Srdce mě puká bolestí,když si uvědomím,že už nikdy neobejmu své milované dítě.Nikdy neuslyším jeho vtipkování a jeho smích.Strašně mi chybí.
Mám dceru a manžela,což je jediné štěstí,ale ten strach se kterým žijete dál je příšerný.Bojím s e o své nejbližší o to víc,protože si uvědomuji,že jediná vteřina nepozornosti změní váš život.
Nevím jak to dlouho vydržím,ale jedno vím jistě.Smrti se nebojím,ať je jakákoliv,protože věřím tomu,že až umřu,potkám se s mým milovaným synáčkem.Je to asi chabá útěcha,ale jinak nevím jak bych mohla žít dál.Nenávidím se za to,že já tady jsem a on ne.Vždyť měl celý život před sebou.
