Dobrý den, jmenuji se Honza (44 let) a píši sem jako otec i jako matka, své dva syny (dvojčata) jsem vychovával od jejich dvou let zcela sám, protože jejich máma od nás odešla, a oni dva byli středem mého života. Martin se Štěpánem byli kluci velice šikovní,hodní a pěkní, se vším si věděli rady, měli plno koníčků, o velké prázdniny byli neustále někde pryč, ve třídě byli oba premianti a velice oblíbení, občas přinesli domů nějakou poznámku ale jinak vzorní. Vše se ale změnilo v pátek 25.6.2010. Tento den se jako každý jiný vypravili do školy. Chodili na gymnázium a končili druhák a za dva měsíce (24.8.) jim mělo být 17 let. Při normální chůzi po chodníku 120 metrů od mého bytu je zcela smetlo auto, které řídil napůl opilý a zfetovaný feťák, který po ulici ve městě jel 110 km/h. Štěpán zemřel na místě, protože auto ho zcela stáhlo pod sebe, a Martin utrpěl velice těžká poranění hlavy a zemřel v půl druhé odpoledne. Když jsem se tuto zprávu dozvěděl tak mi úplně vypnul mozek, nic si nepamatuji, jediné co si pamatuji je to jak dopadla operace Martina, když mi můj nejlepší kamarád z gymplu se slzami v očích oznámil že i Martin je mrtvý, tak se mi zbortil doslova celý svět. Během pár minut jsem se zhroutil a nemohl jsem tomu za každou cenu uvěřit. Takové životní selhání, jaké jako lékař cítím je i po dvou letech příšerné, nejhorší je, že já jsem jim nepomohl, zachránil jsem spoustu jiných životů ale ten svých kluků jsem nechal zhasnout. Dva měsíce jsem byl na léčení v Praze a když jsem se 6.9.2010 po dvou měsících vrátil domu, tak jsem se zbláznil ještě více. Své mámě jsem zakázal cokoliv vyhazovat a uklízet, a když jsem vešel do jejich pokoje tak mě to velice odrovnalo. Celou noc jsem proležel v jejich oblečení, které měli den před tím na sobě, prohlížel jsem si jejich fotky, četl jsem si jejich sešity ze školy a neustále na ně myslel. Tento dvaceti hodinový zásek vystřídaly návaly deprese a beznaděje, neustálé chození po bytě, a neustálé vyčkávání jestli třeba nepříjdou domů. A takhle to trvalo celých 6 měsíců, než jsem od 1.4.2011 nastoupil znovu do práce. Dodnes mi strašně chybí, mám jen přátele z nemocnice, rodinou pohrdám nemám odvahu se s nikým z mé rodiny kromě taťky a mamky bavit. Nevím proč ale prostě k nikomu z nich nic necítím. Denně listuju jejich Facebookem a stále dokola si čtu jejich vzkazy od jejich přátel, od jejich přítelkyní, a také jejich konverzace v chatu. Mám schované jejich šampony, fotky, videa, trička, fixy, a nechci v žádném případě zapomenout. Ani náhodou nesmím slyšet jména Štěpán a Martin neboť mě to přímo vyžírá, a trápí, stále na ně myslím, třeba dnes jsem si řekl že by asi maturovali touhle dobou, já bych s nimi vyplňoval přijímačky na VŠ ale nic se neděje jsem doma sám, sám, sám. Strašně mi chybějí jejich hlasy, jejich smích, jejich vůně. Mou jedinou útěchou je, že pomáhám jiným lidem v mém okolí. Vyčítám si proč jsem si nevzal v ten den dovolenou a nešli jsme třeba do parku si sednout, nebo jen tak pokecat o čemkoliv, hrozně mě to zžírá, ale toto nepochopí jen tak někdo, byli to opravdu mí jediní kluci, můj svět se točil kolem jejich problémů, úkolů, školy, skautu.Snažím se, opravdu se snažím už u těch vzpomínek na ně tolik nebrečet, maličko se moje deprese lepší, ale myslím že ani po dvaceti letech nebudu žít normální život jako před 25.6.2010
