Přidat komentář

Milý Honzo!
Bude to pět let, co jsem přišla o svého milovaného syna.Úplně chápu Vaše pocity. Velice těžko se s touto bolestí žije. Kdo nezažije nepochopí..Pět let se ptám, proč právě já? Co jsem komu udělala? Jaká je na světě spravedlnost? Rodiče nemají přežívat své děti. Po nešťasné události jsem myslela,že umřu. Nemohla jsem jíst,spát. Zhubla jsem během tří týdnů o 10 kg.Do té doby jsem nevěděla co je to deprese,ta udeřila v plné síle. Nakonec jsem se díky antidepresivům a pomoci lékařů naučila znovu jíst a spát. Život se změní, je to velká zkouška všech vztahů, v rodině,mezi kamarády. Nejlepším lékem je znovu najít smysl života a to se mně podařilo.Narodil se mně druhý syn a otevřely se mně dveře do nového života. Jsem maminka ve středních letech,což někteří kritizují, neboť to není společenská norma..ale, kdo nezažije nepochopí.Jsem ráda,že mohu někomu dát svoji lásku,jsem ráda,že mně můj malý syn říká mami,že zase toto slovo,které jsem brala v životě s takovou samozřejmostí,denně slyším. Mému prvnímu synovi by bylo 21 let.Honzo,dítě, dítětem nenahradíte,ale vrátí se Vám smysl života. Zkuste přemýšlet,zda nová rodina by Vás neposunula dál.
Romana