Přidat komentář

Dobrý den, pane Honzo, je to 7 let, co jste sám, možná máte alespoň přítelkyni, která je Vám oporou v životě, možná máte i novou rodinu, děti. Alespoň nějakou radost, která přebije smutek a žal. Z vlastní zkušenosti vím, že když se rodič stará svědomitě o děti, je na nich závislý a tu závislost nejde jen tak zrušit, přetrhnout, je to pouto. Jako je pupeční šňůra fyzicky, tak je toto pouto je duševně. Je v nás pořád, jsme navázáni, ať už v našem světě, nebo jsme propojeni i do jiné dimenze, kde jsou naše děti. Přestože si i uvědomujeme, že děti jsou v nekonečné lásce a bezpečí, jsou šťastné- měli bysme být šťastni i my, naše lidská podstata je jakoby naprogramována na smutek a stesk. Prostě je nám po nich smutno. A každý člověk je jiný, stejně tak i každý sám po svém zvládá samotu, to prázdno, které zbyde a je všudypřítomné. Pomůže se vybrečet, unavit se tím a pak vyspat. A tak pořád dokola, mezitím se buď pracuje, nebo jde mezi lidi, ale smutek zůstává, vrací se jako toulavá kočka. Kdo se o někoho staral, hledá, o koho by se mohl zase postarat, hledá smysl života, pro koho žít. Málokdo umí žít jen sám pro sebe. Většina lidí žije pro druhé. Je to potřebnost a vzájemnost, co člověka naplňuje. A proto přeji všem, aby nalezli ve svých dnech to, co jim přináší radost a pocit štěstí. A taky naději, že až přijde jejich poslední vteřina, shledají se se svými dětmi a blízkými, a budou všeci naplněni blahem a nesmírnou láskou. Já osobně se na to moc těším. S láskou Petra