Odešla mi maminka

CHtěla bych touto cestou vyjádřit svojí bolest,kterou v srdci mám,stále jsem se z bratrovi smrti nedostala.Byl štastně ženat a narodil se mu syn,ale nebylo mu přáno a manželka mu v 26letech zemřela na rakovinu a můj bratr byl natolik neštastný,že jeho syn přišel o matku,malému bylo tehdy 1,5.Všecna péče omalého zbyla jen na něj i když jsme mu jako rodina pomáhala,ale bratr se vnitřně trápil a snažil se aby nic nebylo na něm poznat i tak rozdával tolik lásky a nejvíce svému synovi,kterýmu pak po roce našel novou matku,ale to se bratrovi stalo osudným,odstěhoval se daleko od nás všech a začal nový život,byl tak pracivitý,že postavil nádherný barák a žil si spokojeně,ale časem jeho vztah začal skřípat a nebylo to jako dřív?Pořád jsem ho prosila at se vrátí zpět k nám kde měl nás setry a rodiče.Pořád váhal až nakonec se tajně rozhodl,že přijede za námi a taky se stalo.Po vánocích tajně dorazil a byl u mě dva dny,byli to fajn prožité dny měl mi toho tolik vyprávět.Pak musel odjet zpět domů a to byla jeho poslední návštěva,dnes vím že se přišel semnou rozloučit a snad něco NĚKDE JE?že jsem měla možnost bratra ještě vidět a moje tajné modlení někdo vyslechl....Bratr zemřel náhle usnul a už se neprobudil bylo mu pouhých 36let a jeho syn zatím zůstal u jeho opatrovnici,ale věřím tomu že jednou přijde k nám,pořád se tajně modlím...Věřte mi že denně mu nosím květiny na hrob a cítim že je blízko mě.4.1 2012 zemřel,nikdy na něj nezapomenu byl to můj milovaný bratr

1. září začalo celé maminčino trápení, odvezli ji do Olomouce s cévní mozkou příhodou a protože měla navíc aneuryzma, tak jí nemohli dát trombolýzu. Celou noc jsem protrpěl v obavách, další den byl jako zázrak, lepšila se, večer jsem jí dovezl časopis, reagovala, byla i sama na míse. Už jsem zařizoval následnou rehabilitaci, celodenní starost o ni atd. Od dalšího dne ale došlo ke změně, odpovídala jednoslabičně, měla stále zavřené oči, nemohla polykat, prostě obrat o 180 stupňů, pořád ale jsem věřil, že se všechno spraví (resp. byl jsem smířen, že zůstane ochrnutá na lůžku, ale budu se o ni moci starat a být s ní). Když otevřela oči, byl jsem v sedmém nebi, pak zase večer zhoršení, v pondělí se plánoval překlad na odd.dlohodobě nemocných, byl jsem vše domluvit, podívat se, jaká je tam péče, byla domluvena její sestra, že se se mnou bude střídat. Překlad zvládla, v úterý večer další zázrak, sice bezvládnou, ale posadili jsme ji na křeslo a vyvezli na terasu - byl krásný podvečer, chvíli se pak i koukala na televizi. Ve středu jsem s ní strávil spoustu času, na křesle jsme zajeli do parku, podívali se na fontánu, stavili se na další středu objednat ke kadeřnici atd. Odjížděl jsem v euforii a těšil jsem se na odpoledne na další návštěvu. Když mi sestra s divným výrazem sdělila, ať počkám na lékařku, na nic jsem nečekal a utíkal za ní na pokoj, kde jsem ji našel již zabalenou (ještě měla teplé ruce a obličej), loučil jsem se s ní v slzách, nechápal jsem absolutně nic. Další dny jsem prožil jak v tranzu, postaral jsem se o rozloučení, nad otevřenou rakví jsem se s ní i dotykem ještě rozloučil, promluvil jsem k přítomným. Teď ji mám v urně doma, řeším na hřbitově místo uložení a cítím se každý den hůř. Zůstal jsem sám jen s otcem, který je na tom již rovněž velice špatně po zdravotní stránce, jelikož jsem nezaložil rodinu, uvědomuji si o to více prázdno a nevím, jak se s tím vyrovnám. Pořád se ptám, jestli jsem udělal vše, co jsem mohl, jestli byla ve svém životě šťastná, prostě otázky, na které není odpověď se mi honí hlavou. Kdybych byl věřící, měl bych jistotu, že vše nějak pokračuje. Ale pro bezvěrce je vše mnohem horší, uvědomuju si konec, nevím, jak dál žít. Myslel jsem, že se mi trochu uleví po vypsání, ale pro slzy nevidím a je mí stále mizerně.

proste prečo je život taky kruty???..nemam už teraz nikoho..ocino mi zomrel pri autohavarii ,ked som mala 14 rokov..teraz mam 26 ...a mamina bola pre mna wsetko..moj brat zije uz dlhe roky v anglicku ..a ja sice mam priatela,ale neviem ci to ma buducnost..cakam mimino a to jedien ma ako tak drži pri živote....strašne som lubila maminu..bola pre mna vsetkym na svete..teraz sa uz enmam komu postazovat ..nemam sa skym tešit zo života...ked tu neni..a boli ma najviac ,ze nevidela vnučatka...a ona sa tak tešila zo života..tak malubila a spoliehala sa na mna,ze jej pomozem..a ja som jej nedokazala pomoct...a ona musela zomriet sama bezomna v nemocnici..nejakej hnusnej..neodpustim si,ze ten posledny den som snou nebola...ze som sa s nou nerozlucila..ako mma zvladat ,tuto situaciu,,..mimino za 3 tyzdne na svete a ja len plačem za maminou......prečo je svet taky kruty..neverim uz ani v boha neverim v nič..lebo maminka,keby isla niekam do neba..nenechala by ma trapit sa..dala by mi vediet,ze je pri mne..nech sa netrapim a nech neplacem...ale nie.....ona mala žit..lebo bola pre mna vsetko,boh ano nikto mi ju nemal zobrat....dobri ludia by enmali takto zomierat..........

a o mesiac na to...ked som s nou ako kazdy den volala....sa stazovala,ze je chora,ze asi nejaky virus...tak som jej povedala,nech sa len dobre pozakryva,nech oddychuje a berie lieky a vitaminy..lenze uz na druhy den..ked som jej volala,zase bola dezorientovana,lebo pri zlyhavani pečene zlyhava aj nervovy system..clovek je vtedy mimo..nevie sa vyjadrovat ani rozpravat k veci...tak som hned zobrala s priatelom auto ..a isli sme za nou....doma bola sama je debilny druh jej ani nepomohol,bol v robote...nechal ju doma lezat na posteli ako dieta...nevedela rozpravat iba ma spoznavala ,nevedela chodit..taka bola opuchnuta..moj priatel ju zobral do auta,a isli sme na pohotovost.....tam si ju nechali,a ze mame zavolat o hodinu..ked som zavolala,uz mi powedali ze leži na jednotke intenzivnej starostlivosti...zase mi povedal lekar ,že mamina zomiera.ale tentoraz vraj asi do rana neprezije..neviet ako som to znasala..ako som plakala strasne...ani na koje miminko som si len nespomenula....len som sa modlila,nech prezije....nakoniec prezila tu noc a este 2 apol tyzdna..kazdy den som s nou bola v nemocnici..kazdy jeden..som sa pozerala na nu ako sa jej zlepsuje zdravotny stav...uz pomaly začala aj chodit na wc sama,sama jedla,sama pila,sama sa poprechadzala po chodbe..bola som stastna..hned som jej powedala,ze jej transplantuju pečen ci chce ci nechce..a ona mi na to,ze sa boji ze dovtedy zomrie,kym sa dočka transplantacie....ale ja som si to nepripustala...bola som optimisticka..a vrawela som jej nech sa neboji ,ze to vydrzi wsetko a prežije..a potom bude zit bez prblemov a zdrava ako kedysi..ona mi tak werila,stale ma drzala za ruku...a vravela,ze raz mi wsetko co pre nu robim vrati..a ja som jej vravela,ze mne nemusi nic vracat,ze pre mna urobila vela,ze mi to vrati len tak ked sa uzdravi.....proste kazdy den som s nou bola cez navstevne hodiny od 12tej do 18tej..co sa mi zdalo aj tak malo,chcela som snou byt viac....lenze sestricky mi nedovolili..mamina mi stale hovorila ako sa teši na vnučatko...ukazovala som jej fotky z ultrazvuku ,videa.....mojmu bratovi sa tiez v tom case akurat narodilo mimino,lenze on zije v anglicku a mamina ho tiez este nevidela..mal prist za nou o dva tyzdne...lenze uz nestihol....takze mamina nevidela ani moje mimino ani bratove,,nedozila sa svojich vytuzenych vnucatiek..zomrela ako 50 ročna krasna žena..newerim tomu,ze niekto tak krasny tak dobry tak mlado wyzerajuci ,moze takto zrazu ani newiem preco zomriet..ani newiem ako,wraj jej srdce to uz nezvladlo,to zlyhavanie pečene a obličiek a mala vnutorne krvacanie....lenze mne sa zdala zdravsia a zdravšia..wed posledny den,ked som bola za nou v piatok,sme sa spolu smiali,lakovala som jej nechty,hovorila co jej mam uvarit zdrave...a na druhy den jediny den ked som za nou nesla,lebo mi bolo špatne od žaludka....zomrela...ked soms nou volala,hovorila ze ma teplotu zvysenu a ze ju bolia priedusky..a ona mi chudatko zomierala....milujem ju..boli to..nezmierim sa s tym .neviem s tym žit

..mne zomrela mamina pred mesiacom je mi strašne som tehotna čakam prve miminko,mamina zomrela ked som bola v osmom mesiaci,ja mam za xvilku rodit ale stale myslim len na maminku...zomrela nečakane...bola to moja najlepsia kamaratka moje wsetko..nebyvali sme spolu..byvali sme 40 km od seba...ale volavali sme si za den aj 3 krat...dlhe rozhovory o tom co trapi mna,čo trapi ju...ja som jej wravela o problemoch co mam s priatelom a vsetkom a ona ma stale len povzbudzovala a dvala mi vzdy silu do života..ja som ani netušila ,že zatial čo ja sa jej stažujem ,čo ma wsetko trapi..ona pomaly zomiera..a ešte stale mala v sebe silu radit mne,pomahat mne mysliet na mna...vravela mi nech myslim pozitivne,planovali sme si ako pojdeme na dovolenku s mojim babetkom iba ja a ona..ako pride ku mne a pojdeme na kupalisko.....ako mi bude pomahat s malinkym..a zrazu o par dni na to som sa dozvedela ,že je v nemocnici....najprv som to brala normalne ,pretoze cely život chodila raz za rok na preliečenie ,mala totiž Hepatitidu typu B..ale wed s tym sa da žit....lenze ked som jej zavolala.tak mi dvihla nebola to ona...bolo to male dieta.dezorientovane,vystrasene,ubolene..nevedela som co sa deje..ona mi nič nevedela normalne povedat..zavolala som preto jej lekarke ,a ta mi povedala,ze mamina zomiera..nechapala som ako je to mozne..pytala som sa kolko ma času?? ona mi na to powedala,ze asi pol roka...strasne som sa rozplakala...hned som začala zistovat wsetko o jej chorobe na internete..o chorej pečeni...zistila som,že v takychto pripadoch sa da pečen transplantovat..tak som obvolala wsetkych lekarov na slovensku ,ktori transplantaciu robia a popytala som sa na wsetko co preto musim urobit aby jej pečen transplantovali...ked som uz vsetko vedela...iba som čakala ako sa maminin stav bude vyvijat..a potom jej poviem,ze ju zaradime na listinu čakatelov na transplantaciu..mamina sa z toho dostala...uz aj psychycky bola na tom dobre aj fizicky vraj a prepustili ju po tyždni domov...???????nerozumela som tomu preco tak skoro...wraj je uz na tom lepsie a nemusi byt v nemocnici..to som este nevedela ze ti hajzli ju poslali domov zomriet..bez toho aby jej chceli este pomoct..preco su lekari taki?? preco ludi posielaju domov ,ked ich tam čaka smrt..nenavidim tento svet..keby som mala peniaze a podplatim ich urcite by este zila......ked prisla domov...tak bola opuchnuta ,brala lieky na odvodnenie....psychycky stav uz bol dobry....zdala sa mi uplne v poriadku v podstate..wravela som jej ,ze pojdeme k lekarovi a zapiseme ju na transplantacnu listinu..lenze ona ze neni az tak an tom zle ze netreba,ze to ma cas...ze jej lekari powedali,ze je na tom dobre...ze musi len brat lieky to stačii a drzat dietu.....a ja hlupa som jej na to skočila..myslela som si ,že asi naozaj je na tom uz dobre..lebo bola plna optimizmu...

Dobrý den, ani nevím, jak mám začít...
Pročítám si různé příspěvky v naději, že mi utiší mojí bolest. Je mi 15 let a 18. 6. 2012 mi zemřela maminka. Ty pocity, které prožívám se asi těžko popisují. Je to něco jako bezmoc,prázdnota,nevím, jak to slovy popsat. Jedině ti, kteří už někdy něco takového prožili, vědí, co mám namysli. Je to už přes dva měsíce, co mi máma odešla, ale pořád se mi tomu nechce věřit. Přijde mi, že je jenom někde na dovolený,že se zase vrátí. Ale nedokážu si připustit, že se nevrátí. Už nikdy. Už nikdy mě neobejme,už nikdy mě nepolíbí, už nikdy se na mě neusměje..bože,když tohle píšu, hrnou se mi slzy do očí. Už od mého narození měla leukémii, dvakrát překonala chemoterapii a celých těch 15 let jí provážely různé nemoci, protože měla nízkou imunitu. Všechny je překonala, ale někdy začátkem tohoto roku dostala pásový opar. Bylo to vážné, takže jí převezli do nemocnice, dokonce jí i darovali krev, ale bohužel...zemřela. Bože můj, bylo to tak nečekané, ještě večer předtím jsem si s ní volala a bavili jsme se, jak pojedeme o prázdninách k moři. Mluvila divně, byla udýchaná, skoro jsem jí nerozuměla, ale naše poslední slova byly "dobrou,miluju Tě". Právě za tyhle poslední slova jsem hrozně ráda, zbláznila bych se, kdyby jsme se pohádaly. No, a o pár hodin později, kolem půl páté ráno, to přišlo. Vlastně ani lékaři neví, na co to bylo. Takže takhle mi odešel můj nejbližší člověk na světě. Mám ještě starší sestru, máme spolu moc dobrý vztah, ale už 2 roky žije v zahraničí (Asi si říkáte, proč se po takové tragické události nenastěhuje zpátky sem, ale studuje tam a vydělává tam mnohem víc peněz, než tady v ČR. Ale jezdí za mnou každý měsíc, což mi hodně pomáhá.) No a pak je tu táta. Nikdy jsme spolu nebydleli, jenom jsme se o víkendu vídali, ale prostě k sobě nemáme blízko, nemáme si co říct, je to pro mě v podstatě cizí člověk. A protože nemám žádné babičky, dědečky, tetičky, tak nezbylo nic jiného, než aby se táta nastěhoval k nám domu. Takže teď tady sdílíme jednu domácnost a působí to na mě, jak to říct.. depresivně. Nevím, jestli si dokážu zvyknout, dycky jsem žila s mámou a pořád mě provází myšlenky na ní. Pořád si říkám: Tušila to? Bolelo jí to? Nebo to bylo ve spánku? Myslela na mě a ségru? Věděla, že jí strašně moc milujeme? Tyhle otázky si netroufnu před nikým říct nahlas. Vlastně všechno, co jsem tady napsala, jsem ještě takhle pohromadě před nikým nevyslovila. I když mám nejlepší kamarádku, na kterou si vůbec nemůžu stěžovat, pomáhá mi, ale nějak nemám chuť se o tom s ní bavit, i když bych to ze sebe asi měla dostat. Teď po prázdninách jdu do prváku na střední, nový kolektiv lidí, nový prostředí. Uvidíme, jak to zvládnu. Ale furt musím myslet na to, že máma neuvidí, jak tou střední prolejzám. Říká se, že čas všechno zahojí. Tak už aby ten čas přišel.
A všem těm, kteří jsou na tom stejně, přeju upřímně z celého srdce hodně štěstí a ať maj kolem sebe ty správný lidi, protože to je nejdůležitější, nebýt v takový chvíli sám.

Je to 14 dní co už maminka není.Bylo jí 69leta zemřela náhle, navíc je to horší o to, že podle zatím se objevujících fakt vinou lékařů.Ovšem to je na jiné psaní a řeší se to právní cestou.Snažím se to překonat a tak brouzdám i po podobných stránkách jako je tato.Ovšem to mi moc nepomáhá.Asi jsem jiný, ale zdá se mi, že to cítím jinak než většina.Ano stále pláču a vzpomínám,myslím na poslední chvilky s ní,kdy už mě jen málo vnímala a přesto se mi stále snažila dát polibek na "dobrou noc".
jenže co je jiné je to, že zde se řeší bolest toho kdo zůstal ale já jsem schopen ji nějak překonat.Problém je v tom, že myslím za ni.Těžko se to popisuje.Můj zármutek je hrozný,ale já si stále představuji jako by maminka žila a myslím na JEJÍ ZÁRMUTEK.To je to co nedokážu překonat.Potom rady o tom, že umřela smířená,rychle nebo šťastná,mi jsou k ničemu.Není to pravda.Vzpomínám na to co si ještě pár dnů před smrtí plánovala,probírám se jejími věcmi,dívám se na její fotografie a probírám jak si mého syna užila jen čtyři roky.Ovšem nemyslím na mě,ale na ni.Kdybych to měl trochu přiblížit je to jako bych to viděl z pohledu, že jsem umřel já a ona žila.Pořád si myslím, že ji to strašně bolí a to mě deptá.Nevím jestli to někdo chápe.Nechci ulevit sobě,já žiju, ale chtěl bych ulevit jí.Na tenhle problém jsem zatím nikde na diskusích nenarazil.

18.května to byl 1 rok od chvíle,kdy nás po velmi krátké,ale velmi kruté a nelítostné nemoci opustila naše maminka v nedožitých 58 letech.Od určení diagnosy do dne,kdy zemřela uběhly pouhé 3 měsíce.Ale byly to dny naplněné bolestí a nesnesitelnou bezmocí.Maminku jsme si i přesto,že nám to lékaři nedoporučovali vzali domů.I když to bylo pro nás velmi těžké,dnes jsem ráda za toto naše rozhodnutí.Maminka zemřela doma a ve chvíli,kdy umírala jsme byli s ní.Je to už rok,ale pořád to moc bolí,strašně mi chybí a tak moc bych ji chtěla zpátky.

Zdravím vás všechny a se všemi soucitím. Můj tatínek je velmi vážně nemocný má metastázy na játrech a plicích a doktoři říkají že se nedá nic dělat jenom tišit bolest a že mu zbývají jenom měsíce. Většinou leží málinko mluví a málinko jí. Je velice slabí, ujde s pomocí pár kroků a během 3 měsíců zhubnul 20 kilo a je velmi unavený. Už nyní se se cítím velice špatně,jak kdyby i mě docházeli síly, tak nevím co bude až tatínek nebude. Je mě čtyřicet let, jsem vdaná děti mít nemohu.Tatínek neví že má metastázy.Nevím jak mu mám pomoc a co mám dělat, moc se bojím co bude...
Prosím napište co mám tatinkovi říkat a jak bych mu mohla pomoc, já vím že máte všichni velkou bolest a je mi to líto.

Dne 15.12.2011 mi odešla maminka, dostala agresivní typ rakoviny plic, během 3 týdnů hrozně zhubla, měla bolesti, nemohla ani chodit, neb se jí rakovina dostala do jater, ty ji tlačily na nervy v kyčlích..O tom, že měla maminečka rakovinu, jsme se dovědeli až po jejím odchodu. Sama to prý věděla tak týden, nám nic neřekla. V ten den nám ji měli pustit domů, tatínek měl pro ni jet..umývala jsem doma nádobí, někdo přišel, otočím se a ve dveřích stojí tatínek..a ani nemusel nic říkat a mně se v tu chvíli zhroutil celý svět. Na maminku jsem byla hrozně fixovaná, stejně, jako každá dcera. Všude jsme spolu jezdily, bydleli jsme spolu, takže jsem jí vídala denodenně..A nyní jen to prázdno v srdci a pořád čekám, že se vrátí. Píši sem hlavně proto, že se chci zeptat, zda Vás Vaše maminky po svém odchodu do jiného světa nějak kontaktovaly...

Dobrý večer, dnes jsem se dostala na tyto stránky ( již jsem na nich byla ještě v době, kdy moje drahá maminka žila), je to krásné mít možnost přečíst si různé zpovědi . Moje maminka mi navždy odešla "domů" 21. července 2011 a já se s jejím odchodem nevyrovnala, ani nelze se vyrovnat, je to hrozný pocit smutku, žalu, bolu, když si uvědomím , že je to navždy, že ji už nikdy nevezmu za ruku, nedám pusu, nepohladím, nepomohu s obsluhou. Maminka byla velice nemocná, ale já si to nechtěla připustit, dokonce jsem byla u kartářky, která mne ujistila, že maminka bude mít dlouhověkost a já tomu tolik věřila, nebo tomu věřit chtěla. Stále jsem maminku ubezpečovala, že jiní jsou na tom ještě hůře, i přestože jsem viděla, že se zdravotně velice zhoršuje, stále jsem si nechtěla připustit, že by zemřela, že by nebyla. Prostě jsem se s tím nechtěla smířit. Odešla v usmělém spánku, ještě před uvedením maminky do umělého spánku, nám dal primář možnost se s maminkaou rozloučit, brala nás za ruce, tiskla, nemohla komunikovat, ale jsem hluboce přesvědčena, že oči maminky byly šťastné, jakoby nám říkala, že je šťastná , že ji konečně proopouštíme "domů", kde ji již nic nebude bolet,. Já se s maminkou loučila slovy: Mami, já vím, že nám odcházíš nahoru a my ti to moc přejeme, abys byla šťastná, netrápila se, mám tě moc ráda a nikdy na tebe nezapomenu, pak už jsem jenom brečela, maminka mne tiskla za ruce, bylo to krásné. Opět mi tečou slzy, je to moc bolestné.Není dne, abych si na ni nevzpomněla. Když byla maminka po smrti necelý měsíc, pustil taťka televizi zrovna na pořad Na plovárně, Marek Eben tam měl lékaře, psychologa Dr. Moodyho. Okamžitě jsem si koupila jeho knihu Život po životě, jsem hluboce přesvědčena, že nás navedla k puštění televize maminka, když viděla, jak jsme hrozně utrápení nad jejím odchodem, tato kniha mi hodně pomohla a pomáhá stále. Moje maminka také prožila klinické smrti, ale nikdy nám o nich nic neříkala, myslím, prožitky atak. Hodně mi pomáhá i knih Elisabeth Kublerové Život po smrti - nádherná kniha, hlavně věta, smrt neexistuje, pouze přechod do jiné dimenze.Když mne přepadne veliký žal, zalistuji v knize , abych si uvědomila, že maminka žije stále, a věřím, že nad námi drží ochrannou ruku, tak jako to dělávala v pozemském životě.Víte nejhorší je, když svůj bol nemáte s kým sdílet, já tedy mám možnost promlouvat s taťkou, kterého jsem vzala k sobě po odchodu maminky.navzájem se snažíme podržet. Také nám pomáhá i časopis Záhady života vychází jednou měsíčně a je perfektní jsou tam zajímavá témata týkající se smrti, komunikace s dušemi , minulé životy a další témata. Hodně mi také pomáhá, mluvit jakoby s mamkou, říkám jí kam jdu, co budu dělat, co je nového. Nejhorší je , že musím knihy s touto tématikou schovávat, můj muž je realista a nepřipouští skutečnost, že smrtí život nekončí, měl by mne za blázna, s ním nemohu svůj žal rozebírat, doma prostě musím fungovat a večer, když mne nikdo nevidí ,si popláču.Hana

Čtu příspěvky všech přispěvatelů s nadějí, že najdu lék na tu strašnou bolest, způsobenou tím, že mi zemřela maminka. Jsem sama, mám osmiletou holčičkou, svobodného bratra (bydlel kousek od nás) a moje maminka s námi bydlela. O to je to horší pro nás pro všechny, včetně mé holčičky. Maminka umřela 16.1. t.r. V prosinci si zlomila kyčel. Bylo to před Vánocemi a bylo to těžké tím spíš, že maminka měla na Vánoce narozeniny. Nejdříve to vypadalo dobře, ale měla nemocné srdíčko, přidaly se komplikace a doktoři mi řekli, že je nevyléčitelná. Já ani brácha jsme jim nevěřili a doufali jsme, že ji z toho dostaneme. Povedlo se mi jí ještě převést domů, ale za tři dny v 1/2 3. ráno zemřela. Spala jsem 1,5 metru od ní, když umřela. Hned mi to došlo, protože najednou bylo ticho, před tím byl slyšet její namáhavý dech. Běžela jsem pro bráchu (který u mě bydlel, aby pomáhal) když se to stalo a byli jsme u ní, když z ní život odcházel. Já jsem byla ty první dny po její smrti jako zamrznuta. Nechtělo se mi uvěřit, že se to stalo. Teď se mi to zdá snad ještě horší. Pořád si něco vyčítám, že mělo být jinak. I když mi ostatní říkají, že bylo úžasné, že mohla zemřít doma, já mám spoustu výčitek. Nedovolila jsem své holčičce jí dát pusu, ani já jsem jí ji nedala. Byly jsme dost nachlazené a já měla strach, abych ji nenakazila. Měla jsem ji nechat víc v klidu a spíš jí popřát pokojný odchod. Dneska už to nezměním. Přála bych si, aby mě navštívila alespoň ve snu a řekla něco na rozloučenou nebo nějaký vzkaz, který by mi pomohl ten její odchod pochopit. Někdo napsal ve svém příspěvku, že najednou se cítí úplně sám. I já to tak cítím. Cítím se, jakoby můj, do té doby vymezený a určný život přestal mít rozměr.

Dobrý den, když si čtu tyto články, tak mi to nedá, abych sem napsala i můj příběh. Asi od toho očekávám i úlevu, když se podělím. Takže 22.11.2011 mi před očima zemřela mamina. Bojovali jsme s rakovinou dlouhé 4 roky a z těch 4 roků byla mamina 3,5roku šťastná usměvavá, i když byla na chemoterapiích. Po tomto boji jsme se stejně nedočkali dobrého výsledku. Mamina ležela od 16. v nemocnici a já jsem tam byla každý den s ní. I to pondělí 21. 11. jsem tam s ní byla a lékař mi ten den zdělil že maminka se z nemocnice asi nevrátí a Vánoce jsem hrozně daleko, nevěděla jsem co na to říci. Ten večer toho 21.11. mě mamina prosila, abych zůstala přes noc, jako by to věděla. Mamina měla velké bolesti a já jsem s ní do 1 hodiny do rána procvičovala nohy, protože je přestávala cítit (chvílema jsem brečela, protože jsem cítila tu bezmoc). Jelikož mám vysokou školu jako sestra znám ty poslední známky. Maminka ve 3:20 zemřela. Celou dobu jsem byla u ní a jsem za to ráda, i když teď když zavřu oči, vidím maminku v té poslední chvíli. Je mi pouhých 22 let a již v minulosti jsem přišla o tatínka a nyní i o maminku. Jsem nesmírně ráda, že mám sestra a bratra, se kterými dobře vycházíme. já vždy byla maminčim miláček a nyní jsem na celý život sama. Když jsem toto napsala, brečím, ale cítím i úlevu, protože od smrti maminky jsem spíše v ulitě, která mě chrání.