1. září začalo celé maminčino trápení, odvezli ji do Olomouce s cévní mozkou příhodou a protože měla navíc aneuryzma, tak jí nemohli dát trombolýzu. Celou noc jsem protrpěl v obavách, další den byl jako zázrak, lepšila se, večer jsem jí dovezl časopis, reagovala, byla i sama na míse. Už jsem zařizoval následnou rehabilitaci, celodenní starost o ni atd. Od dalšího dne ale došlo ke změně, odpovídala jednoslabičně, měla stále zavřené oči, nemohla polykat, prostě obrat o 180 stupňů, pořád ale jsem věřil, že se všechno spraví (resp. byl jsem smířen, že zůstane ochrnutá na lůžku, ale budu se o ni moci starat a být s ní). Když otevřela oči, byl jsem v sedmém nebi, pak zase večer zhoršení, v pondělí se plánoval překlad na odd.dlohodobě nemocných, byl jsem vše domluvit, podívat se, jaká je tam péče, byla domluvena její sestra, že se se mnou bude střídat. Překlad zvládla, v úterý večer další zázrak, sice bezvládnou, ale posadili jsme ji na křeslo a vyvezli na terasu - byl krásný podvečer, chvíli se pak i koukala na televizi. Ve středu jsem s ní strávil spoustu času, na křesle jsme zajeli do parku, podívali se na fontánu, stavili se na další středu objednat ke kadeřnici atd. Odjížděl jsem v euforii a těšil jsem se na odpoledne na další návštěvu. Když mi sestra s divným výrazem sdělila, ať počkám na lékařku, na nic jsem nečekal a utíkal za ní na pokoj, kde jsem ji našel již zabalenou (ještě měla teplé ruce a obličej), loučil jsem se s ní v slzách, nechápal jsem absolutně nic. Další dny jsem prožil jak v tranzu, postaral jsem se o rozloučení, nad otevřenou rakví jsem se s ní i dotykem ještě rozloučil, promluvil jsem k přítomným. Teď ji mám v urně doma, řeším na hřbitově místo uložení a cítím se každý den hůř. Zůstal jsem sám jen s otcem, který je na tom již rovněž velice špatně po zdravotní stránce, jelikož jsem nezaložil rodinu, uvědomuji si o to více prázdno a nevím, jak se s tím vyrovnám. Pořád se ptám, jestli jsem udělal vše, co jsem mohl, jestli byla ve svém životě šťastná, prostě otázky, na které není odpověď se mi honí hlavou. Kdybych byl věřící, měl bych jistotu, že vše nějak pokračuje. Ale pro bezvěrce je vše mnohem horší, uvědomuju si konec, nevím, jak dál žít. Myslel jsem, že se mi trochu uleví po vypsání, ale pro slzy nevidím a je mí stále mizerně.
