Je to 14 dní co už maminka není.Bylo jí 69leta zemřela náhle, navíc je to horší o to, že podle zatím se objevujících fakt vinou lékařů.Ovšem to je na jiné psaní a řeší se to právní cestou.Snažím se to překonat a tak brouzdám i po podobných stránkách jako je tato.Ovšem to mi moc nepomáhá.Asi jsem jiný, ale zdá se mi, že to cítím jinak než většina.Ano stále pláču a vzpomínám,myslím na poslední chvilky s ní,kdy už mě jen málo vnímala a přesto se mi stále snažila dát polibek na "dobrou noc".
jenže co je jiné je to, že zde se řeší bolest toho kdo zůstal ale já jsem schopen ji nějak překonat.Problém je v tom, že myslím za ni.Těžko se to popisuje.Můj zármutek je hrozný,ale já si stále představuji jako by maminka žila a myslím na JEJÍ ZÁRMUTEK.To je to co nedokážu překonat.Potom rady o tom, že umřela smířená,rychle nebo šťastná,mi jsou k ničemu.Není to pravda.Vzpomínám na to co si ještě pár dnů před smrtí plánovala,probírám se jejími věcmi,dívám se na její fotografie a probírám jak si mého syna užila jen čtyři roky.Ovšem nemyslím na mě,ale na ni.Kdybych to měl trochu přiblížit je to jako bych to viděl z pohledu, že jsem umřel já a ona žila.Pořád si myslím, že ji to strašně bolí a to mě deptá.Nevím jestli to někdo chápe.Nechci ulevit sobě,já žiju, ale chtěl bych ulevit jí.Na tenhle problém jsem zatím nikde na diskusích nenarazil.
