Terezko (i vy všichni ostatní, co jste přišli o blízkého člověka), chápu, jak ti je, mně umřela maminka na rakovinu před dvěma lety a pořád to bolí. Ale už se to nedá srovnat s tím, jak mi bylo tehdy, kdy jsem si myslela, že to nepřežiju, protože jsem zůstala sama jen s otcem a bratrem, s kterými jsem léta nekomunikovala. Nedokázala jsem si představit, že bych s nimi mohla žít, ale stalo se a dneska jsem snad i ráda, že je mám. Taky jsem nevěděla, o čem s nimi mluvit, ale všechny nás spojil kocour, kterého jsem si pořídila, abych nebyla sama a kterého všichni milujeme. A po pravdě řečeno, když mi bylo nejhůř, ještě v době, kdy jsem se o maminku starala, ale když už jsem věděla, že je to beznadějné, hodně mi pomohly antidepresiva. Všechno mě tehdy rozlítostňovalo, ale poté, co jsem začala antidepresiva brát, mi dalo mnohem víc práce, než jsem se rozbrečela. Myslím, že hlavně díky tomu jsem zvládla zařizování pohřbu i pohřeb samotný celkem bez problémů, doporučuju to každému, kdo má dojem, že už nemůže dál, opravdu to pomáhá. A mimochodem, ač jsem na to nikdy nevěřila, už 2x (v situacích, kdy jsem řešila něco důležitého), se mi stala zvláštní věc, po které jsem si jistá, že je máma se mnou. A Terko, pokud je moje máma se mnou, tak je i tvoje mamka s tebou a kouká, jak si ve škole vedeš:-)). A určitě nechce, abys byla nešťastná. Vždyť život je hrozně krátkej, všichni dřív nebo později skončíme stejně. Nejhorší máš za sebou a teď to bude už jenom lepší, i když ten první rok nebude lehký. Přeju ti, abys to zvládala co nejlíp. Jo a Míla má pravdu, pokud ti bude zle, vypiš se z toho, buď si piš deníček (nebo občasníček, jak uznáš za vhodné, mně to hodně pomáhalo) nebo piš sem, tady všichni pochopí, jak ti je...
Držím palce tobě i ostatním, ať ta největší bolest co nejrychleji přejde. Monika
In reply to Dobrý den, ani nevím, jak mám by Anonym (neověřeno)