Čtu příspěvky všech přispěvatelů s nadějí, že najdu lék na tu strašnou bolest, způsobenou tím, že mi zemřela maminka. Jsem sama, mám osmiletou holčičkou, svobodného bratra (bydlel kousek od nás) a moje maminka s námi bydlela. O to je to horší pro nás pro všechny, včetně mé holčičky. Maminka umřela 16.1. t.r. V prosinci si zlomila kyčel. Bylo to před Vánocemi a bylo to těžké tím spíš, že maminka měla na Vánoce narozeniny. Nejdříve to vypadalo dobře, ale měla nemocné srdíčko, přidaly se komplikace a doktoři mi řekli, že je nevyléčitelná. Já ani brácha jsme jim nevěřili a doufali jsme, že ji z toho dostaneme. Povedlo se mi jí ještě převést domů, ale za tři dny v 1/2 3. ráno zemřela. Spala jsem 1,5 metru od ní, když umřela. Hned mi to došlo, protože najednou bylo ticho, před tím byl slyšet její namáhavý dech. Běžela jsem pro bráchu (který u mě bydlel, aby pomáhal) když se to stalo a byli jsme u ní, když z ní život odcházel. Já jsem byla ty první dny po její smrti jako zamrznuta. Nechtělo se mi uvěřit, že se to stalo. Teď se mi to zdá snad ještě horší. Pořád si něco vyčítám, že mělo být jinak. I když mi ostatní říkají, že bylo úžasné, že mohla zemřít doma, já mám spoustu výčitek. Nedovolila jsem své holčičce jí dát pusu, ani já jsem jí ji nedala. Byly jsme dost nachlazené a já měla strach, abych ji nenakazila. Měla jsem ji nechat víc v klidu a spíš jí popřát pokojný odchod. Dneska už to nezměním. Přála bych si, aby mě navštívila alespoň ve snu a řekla něco na rozloučenou nebo nějaký vzkaz, který by mi pomohl ten její odchod pochopit. Někdo napsal ve svém příspěvku, že najednou se cítí úplně sám. I já to tak cítím. Cítím se, jakoby můj, do té doby vymezený a určný život přestal mít rozměr.
