Jak se s tím vyrovnat?

Ahoj je mi 13 let a nechci se delit jenom chci soucítit s tímto člověkem.dnes 18 unora 2018 22:00 mi zemřela babička. Byla to jako tvoje babička užásná žena duvod proč zemřela je, že moc kouřila. Jenom chci tímto soucitit s tebou.

Ahoj já mám tátu s rakovinou, žiju s ním sama a máme tu ještě babičku ale jinak jsme samy před něakou dobou jsem se to dozvěděla. Utekla jsem a při útěku jsem potkala svého kamaráda on je dospělí, byla jsem na dně myslela jsem si že už se nevzpamatuju ale on mě za 5 minut uklidnil, myslela jsem že už budu v pohodě ale ne den co den tajně brečím a příjdu si slabá stačí mi jen myšlenka že už tu nebude že už ho neuvidím a jdu k zemi ale po něaké té chvilce mi bylo trochu líp a další šok sestra taky roztroušená skleróza byla jsem v hajzlu ne nedá se na to připravit nikdy!! Ale i tak nemusíš být nutně na dně rozjeď se hudba tužka do ruky papír a kresli kresli co cítíš buď v krebách žij tam to co cítíš a tady ve světě buď silná a kdykoli tě někdo srazí na zem vstaň a kresli nenech se tím srazit!!

Je to přesně 50 dní co mého přítele zabil na dálnici nepozorný řidič. Bylo mu 51 let. Je to přesně 50 dní co hledám pomoc kdekoliv, jak se s tak obrovskou bolestí vyrovnat. Největší zoufalství je v tom, že pomoc není. Tu bolest si musíte odžít.

Je to 2 a pul mesice, co me zemrel tatka na rakovinu a nemohu stale premoct bolest,kterou citim z jeho ztraty. Moje rodina dela jakoby se nic nestalo,kdyz zacnu mluvit o smrti,ze to nebudou jiz resit a pitvat se v tom. Moc by me pomohlo si ale o tom s nekym promluvit,o pocitech, o bolesti. Budu rada,kdyz me nekdo se stejnym problemem napise.

Před dvěma měsíci spáchal sebevraždu můj syn. Bylo mu 34 let. Léčil se na psychiatrii, ale evidentně mu nedávali vhodné léky a nepomohli mu. Přišlo to nečekaně jako rána do hlavy. Zvenku pro nás vypadal jeho život jako idyla, ale on to tak necítil. Nikdy jsem si neuměla představit, jakou hrůzu a bolest může máma zažít. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že už nikdy nepřijde, že jeho malé děti definitivně přišly o tátu a jeho žena o manžela. Bolí to tak,strašně, ze se to nedá popsat. Kdybych nebyla trvale pod práškama, tak nevím, jak bych dopadla. Mám hrůzu z toho, jak dlouho tyhle stavy můžu vydržet. Lidi by neměli mluvit o skutečných depresích nebo dalších psychických onemocněních, kdyz o tom nic nevědí. Syn se léčil, celá rodina ho podporovala i kamarádi. Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli a dokázali, přesvědčovali ho o naší pomoci i o tom, že jeho "problémy" všichni společně zvládneme.
Komu se tohle nestalo, tak nikdy nepochopí, jaká nezvladatelným hrůza to pro nás je.

jeto pár měsíců co dědu začali pobolívat záda ,nejdřív jsem tomu něják nekladla velký důraz.Jenže se to všechno postupně začalo zhoršovat a jednoho dne se už nemohl ani pohnout .. v jednom kuse strašně plakal a pořád me prosil že už to nemůže vydržet .. cítila jsem strašnou bezmoc srdce mi při pohledu na něj pukalo žalem .. jeden den když už to bylo opravdu moc špatný jsme mu zavolali sanitku která ho odvezla do nemocnice , jenže za par hodin volal že chce jít domu a že podepsal reverz..( z duvodu ze na nej sestrička bylo zla) a mel pravdu kdyz jsem pro nej vecer do nemocnice přijela sestra na me začala řvat tak jsem se s ni jeste pohadala a dedu si odvezla domu jenze druhy den to s jeho zdravotnim stavem bylo už opravdu hodne moc spatny nebyl 9dni na velke a sla z nej jen krev tak jsem letela do nemocnice aby ho přijali zpet ze potrebuje pomoc,ale tam mi pani doktorka zdelila naprosto v klidu ze mi uz nepomuze kdyz podepsal reverz,tak jsem zavolala zachranku a odvezdli ho sice do stejne nemocnice ale na jine oddeleni kde byl velmi spokojeny. V nemocnici nám zdělili že děda má v celém těle rakovinu a ze uz mu nikdo nepomůže,takže jsme našli hospic kde ted děda leží a velmi se mu tam líbí.Nejhorší natom je že se ptám proč on ?? nechci o něj přijít,nedokážu si představit že až za pár mesíců odejde už ho nikdy neuvidim ..... tak moc mi bude chybět .... ostatní říkají že mam čas nato se připravit nato až to přijde ale mám moc velký strach , nevím jestli to zvladnu Je mi 21 let a nikdy v životě mě nenapadlo že ho tohle potká .. vždicky jsem si říkala že tady prostě bude dlouho .. mám strach z toho co bude dál .. od te doby co je deda takhle nemocny lituju každý den že jsem na něj nemela vice času moc toho lituju pořád jsem jen spechala .. kvuli praci jsem nemela cas .. a ted ? ted za kazdou minutu co jsem s nim dekuju bohu ..citim velkou bezmoc,udelala bych cokoliv nasvětě aby vše bylo jako dřív,jenže to už se nestane ... :-(

jsou to již 3 roky,comi zemřela maminka,13 let co umřel tatinek ve svých 26 letech jsme zůstala úplně sama.Mám sice hodného manžela a dítě,které miluji,ale jak již tady bylo zminěno.maminku Vám nikdy nic nenahradí,s jejím odchodem jakoby část mého já umřela se mnou.čas prý hojí rány-nevěřím.Stále se z toho nemohu vzpamatovat ,smutek střídá vztek,kolikrát si říkám proč já?vyhýbám se kamarádkám,je to hnusné a sobecké,ale nemohu se snimi stýkat,všechny spokojené,-kdo by nebyl s kompletní rodinou,tak jim závidím.člověk si vůbec neuvědomuje comá dokud to neztratí.Pokud by se někd cítil podobně prosím napište,jen to kdo zažil pochoopí....

Je to asi měsíc, co babičku odvezli do nemocnice (zastavilo se jí srdce, kvůli kolabzu mozku) je mi 14 let (na konci února 15 )a zítra jsou vánoce... Nevím jak se s tím vyrovnám, na tuhle stranku jsem narazila omylem, ale doufám, že mi dáte radu jak to všechno zvládnout.

Před deseti lety mi umel taťka a pořád se s tím nedokážu smířit hrozně mi chybí.. Možná i vzhledem k tomu že nemám úplně fungující rodinu... Mamka o něm vůbec nemluví a mě to hrozně mrzí protože moje jediné vzpomínky na něho jsou jak mě učil plavat a jak ho odvážela sanita..:/ Měl velice silnou alergii na vosy... Hrozně mi chybí a bojím se že když už je tomu tak dlouho že to nepřebolí.. Ale nejhorší je že jsem řekla mamce když ho odváželi že se už nevrátí a všichni kdo tam byli u nás zrovna říkali že se vrátí at nebrečím........ :/ Do nemocnice ě za ním ani nepustili...Byl to ten nejskvělejší člověk v mém životě a můj veliký vzor... jak se s tím mám smířit?? :/

Včera večer odešla z tohoto světa moje milovaná babička, vychovala mě i mé sourozence. Zemřela náhle, během 5 dnů prodělala 2 mozkové mrtvice...teď si vyčítám, že jsem s ní netrávila více času, je mi 28let, pracuji a ještě studuji a kolikrát jsem od babičky odcházela třeba po půl hodině, donesla jí jídlo a spěchala jinam...já myslela, že si jí nastěhuji po Vánocích k sobě a že budeme spolu...neumím se s mířit s tím, že se tak nestane...již v mých 14 letech mě opustil děda, mám již jen sourozence.

Ahoj,
můj problém je trochu odlišný od většiny z vás ale má toho velice moc společného. Jde o to že mám dva kamarády (bráchové), který mají nemoc, která jim krátí život (Mukopolysacharidóza). Mám k nim silnější city než ke komu jinému. Ale bojím se situace až přijde jejich čas a to cca. 7 let. S těmito kamarády trávím spoustu času, pomáhám jim ale bojim se jak to ustojím. Vím že mnohem hůř na tom bude jejich rodina ale mě to také trápí, protože je považuji tak trochu jako bráchy. Nevíte jak mám řešit tuto situaci? Dost často mám tvrdý chvíle kdy si i zabulim že je tohle čeká a dost se tím trápím protože na to furt myslím. Přemýšlím nad tím co bude pak.

Je mi 26 let a včera mi umřel tatínek, přesně 14 dní po tom co jsme ho s maminkou vezli do nemocnice.Měl rakovinu v konečné fázi, metastáze snad v celém těle..Téměř každý den jsem za ním jezdila, občas jsem brala i dvouletou dcerku, ikdyž tam nebylo moc vhodné prostředí, ale udělalo mu to vždycyk velikou radost, když ji viděl-miloval ji.Nejprve byl v Olomouci a když vedle něj zemřel pacient, tak plakal, že se bojí, že to také nepřežije a já mu musela lhát, že to bude dobrý, že ho dají zase dohromady a vezmem si ho zpátky domů, ale věděla jsem, že se už domů nevrátí..Po týdnu ho převezli do Přerova, každý den u něj někdo byl.Bylo to šíleně těžké ho vidět jak tam leží v bolestech a nemůžete mu nijak pomoct, nemůžete to zastavit, jen přihlížíte jak se vám ztrácí před očima.Někdy jsme jen tak seděli drželi se za ruce a já brečela a brečela..Bylo to nejhorší období v mém životě..Byli jsme tam vždycyk chvíli a on už nás posílal domů - klasická jeho věta po pěti minutách :) Ale my ho stejně neposlechli a byli tam s ním dál, protože vím, že to v duchu chtěl.Až teď si uvědomuji, že už to musel tušit a loučil se se mnou dva dny před smrtí.To bylo poprvé kdy mi dal ruku a řekl : Verunko, zůstaň tu se mnou chviličku.A já mu řekla at se nebojí, že tu jsem pořád a hladila ho..Pak už jsem musela jít.Na druhý den jsem tam jela už kolem oběda, nakrmila ho, uložila, odpoledne tam šla maminka s ostatními příbuznými.Den na to jsme byli domluveni, že ho přijedu oholit, malou jsem dala mámě, že půjdou zatím nakoupit.Byla tam tatínkova maminka a volala, že umírá..Já byla zrovna na cestě asi pět minut od nemocnice a už jsem ho bohužel nestihla..Jen jsem mu zavřela oči a přikryla ho, hladila a plakala a plakala a pořád mu opakovala, že ho mám ráda, určitě mě ještě slyšel.Vím, že jo.Jsem ráda, že neumíral sám, byla s ním jeho maminka-ona ho přivedla na tento svět a ona ho i vyprovodila-její slova.Nevím co si počít s neskutečnou bolestí nad ztrátou, ta beznaděj, nespravedlnost !!!! Přijela jsem domů a dívala se na oblaka a přísahám, že jsem tam viděla jeho obličej, sice jen na chvíli ale byl tam, to vím na 100 %.Večer jsem se dívala na to samé místo, byla čistá obloha a na tom samém místě svítila hvězda a široko daleko nic.Tohle bylo jeho poslední rozloučení.chybí mi neuvěřitelně moc, nedokážu si představit život bez něj.Jště mi to pořádně asi nedochází...

Stále to tak bolí.....12.1. 2012 by měl narozky, právě dneska to je v sobotu 14.1.2012 by jsme pro něj přichystali oslavu 74 narozenin. Bohužel se tak nestalo, není tu.....od rána brečím a vzpomínám na předcházející oslavy, měl to tak rád, sešli jsme se celá rodina, navařilo se a napeklo.......zemřel 4.5.2011 nečekaně, náhle. Dostala ho slinivka, stále chodil po dokterech, aby měl vše v pořádku, operaci srdce kterou prodělal v listopadu 2010 taky zvladl...Stále se cítím vinna za to co se stalo. Zřejmně první záchvat měl 5.4.2011, brácha ho odvezl do nemocnice, kde se dozvěděl, že to vypadá na infarkt. Usoudili tak asi podle toho že je po operaci srdce, píchli mu nějakou injekci, po které bolest ustoupila, takže když jsem za ním přišla, abych zjistila co se děje, korzoval po chodbě, byl naprosto v pohodě a že už je to dobrý a že si ho tam chtějí nechat na vyšetření, ale že nechce, že podepsal reverz a že čeká na zprávu a jde domů. Říkala jsem mu ,, tati to není dobrý nápad", ale vedl si svoji a tak jsem zařídila odvoz, přijel manžel a jeli jsme domů.
V průběhu dalších 17 dnů kdy byl doma u nás v rodině proběhly dvě oslavy narozenin ( píšu to jen pro to že si myslím že to má souvislost s jeho stavem v jakém byl přivezen do nemocnice podruhé ), moc mu chutnalo na nic si nestěžoval. V pátek 22.4.2011 se mu opět udělalo špatně a rychlovka ho převezla do nemocnice, kde po dvouhodinovém vyšetření mi lékař řekl, že se jedná o akutní zánět slinivky a že je to velice vážný stav. Vůbec jsem nevěděla o co se jedná, až pak na internetu jsem zjistila jak moc je to vážné a jaký vliv na to mohlo mít těch několik dnů kdy se nijak neomezoval v jídle... Chodili jsme za ním každý den v naději, že to bude lepší, až později jsme si uvědomovali, že se chodíme dívat na to jak umírá. Stále tomu nemůžu uvěřit, byl vždy takový optimista, dobrý člověk......v poslední roce svého života se staral o mamku, která se po dlouhodobém pobytu v nemocnici už nepostavila na nohy, je ležící a moc si tatínka vážím za to že si jí vzal domů a nedal ji do nějakého ústavu. Rozhodli jsme se tak spolu, že to nějak zvládnem a ted jsem na to zůstala s bráchou sama. Hlavně mamka je sama a nemá chut žít, táta jí moc chybí jako nám všem a nevíme jak to zvládnout. Připadá mi že čím déle to je, tím horší to je......Asi to nikdy nepřebolí.......

Ahoj, je mi 23 let. Az do nedavna jsem zila pohodovym zivotem. Mela jsem skvelou fungujici rodinu. Mama, ta nejuzasnejsi a nejlepsi kamaradka, nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako ji. Tata, suproveja muj braska-mentalne postizeny, totalne zavisly na mame. Vlastne vsechno v nasi rodine bylo zavisle na mame. Je to presne 47 dni, kdy mame diagnostikovali rakovinu zaludku v posledni, nejhorsi fazi.....a je to presne 10 dni, co umrela...bylo ji 45 let. Rok chodila po doktorech...ale delali z ni blazna, ze pry v takovem veku nemuze mit vredy...ha a ono ne vredy, ale nador.A ja se ptam? Co ted? Co dal? Mam svuj zivot...studuju skolu...ale musim se ted vratit k rodine. Potrebuji me. Tata - je to smutne, ale neumi si pomalu ani namazat chleba, vyprat, nic. Bez mamky je uplne ztracenej, bracha ani nemluvim...ja jsem uplne v pr*****. Nevim co dal. Jak se s tim smirit? Vyrovnat? TAK STRASNE MOC TO BOLI...A JA NEMAM KOMU SE VYPLAKAT. Neni tu mama, ktera by utesila....:'(:'(:'( pomozte prosim.

Je mi 27 let a před týdnem mi náhle, nečekaně umřel 20 letý bráška. Vůbec nevím,, co mám dělat, strašně to bolí. A říkám si, že bych chtěla ať mi je už aspoň 60 a umřu taky.

přečetla jsem si všechny příspěvky a je strašné kolik věcí se děje. se všemi soucítím... za pár dní to bude měsíc co mi umřel hodně blízký přítel, den před pohřbem by slavil 25. narozeniny, bohužel sebevražda:-( tím hůř, že sme s tím nemohli nic dělat, že se nemohl léčit, že to všecko dopředu tak strašně naplánoval, jen aby sme nic nepoznali a přitom věděl, že nás vidí naposled, ale nikdo z nás sme o tom neměl ani tušení. je strašný číst dopis na rozloučenou, který zanechal rodině, nejlepšímu kamarádovi a mně!tolik bych mu toho chtěla říct, naposled ho vidět, obejmout, políbit!strašně mě to bolí a nevím jak se s tím vyrovnat!!sem bez něj tak strašně sama, chtěla bych za ním, hrozně moc!