Zdravím, je to 4,5 roku co se mi oběsila sestra, bylo jí tehdy 22 let. Měla těžkou životní situaci, psala jsem jí, že jí pomůžu, ale ona mi řekla abych se o její problémy nestarala, že si je vyřeší sama. To byla poslední slova,která jsem od ní slyšela. Pak už mi volala mamka s tou tragickou zprávou.Když jsem se to dozveděla, myslela jsem, že to nepřežiju. Taková prázdnota jaká mě zasáhla se nedá slovy popsat.
4,5 roku bojuju se smířením toho, že už tu nikdy nebude se mnou (s námi)...Někdy je to dobré, některé dny jsou těžké, ale bojuju.
Bláhově jsem si myslela, že jsem to zdárně "vybojovala". Bohužel opak je pravdou. Dnes se mojí sestřenici narodila holčička, které dala stejné jméno jako měla moje sestra.
Když jsem tu zprávu viděla, nejdřív jsem byla v šoku (Jak to mohli udělat? Jak mohli dát takové jméno?) pak mnou prostupovala zlost(Proč vzali mé neteři (po sestře tu zůstala krásná holčička,které je 7let) to "právo" pojmenovat si své dítě po mamince jako první od té události.Prý se sestřenice ptala mamky jestli to nevadí,že té holčičce dají takové jméno, ta jim ze slušnosti řekla:"Že to nevadí.", protože stejně jako já,chápe, že mají naprosté právo dát jméno jaké chtějí.Ale mohli být trochu empatičtější. Proč se ptali jenom mojí mámy, oni si myslí, že trpí jen ona?), tato zlost pak přešla v úzkost a pláč. Připadám si jako by mi někdo do otevřené rány nasypal sůl. Zase to všechno bolí, zase cítím tu prázdnotu...
Jsem opět zase na začátku své cesty s vyrovnáním se se ztrátou a věcmi jak sou.
In reply to ahojky, děkuju moc za by Anonym (neověřeno)