Taky je mi 39. Před měsícem mi umřela maminka a já se s tím nedovedu vůbec nějak poprat, nebo to přijmout. Mám malé děti a manžela, všichni mě podporují, ale já se jen utápím v žalu a výčitkách, že jsem na mámu byla poslední roky hodně ostrá.... Milovaly jsme se velmi, byla jsem jedináček .... Ale v dospělosti jsem se chtěla osamostatnit (nikdy se mi to, jak vidím, nepovedlo) a moje snaha se "trhnout" se projevovala jako totální odpor ..... Teď mám pocit, že se bez ní zblázním, vyčítám si "ztracené" roky hloupými žabomyšími válkami. To mě i trápí nejvíc. že jsme mohly být v pohodě, ale ani jedna jsme se pak už moc nesnažily.... až když byla smrt blízko , jsme si vše odpustily a přijmuly se, ale pro mě to bylo pozdě- výčitky mám beztak. a k tomu neskonalý smutek a stesk. Nechci se litovat, i si nadávám, abych minulost zakopala, ale nejde mi to...
In reply to jsou to necelé 3 měsíce, co by Anonym (neověřeno)