Stále to tak bolí.....12.1. 2012 by měl narozky, právě dneska to je v sobotu 14.1.2012 by jsme pro něj přichystali oslavu 74 narozenin. Bohužel se tak nestalo, není tu.....od rána brečím a vzpomínám na předcházející oslavy, měl to tak rád, sešli jsme se celá rodina, navařilo se a napeklo.......zemřel 4.5.2011 nečekaně, náhle. Dostala ho slinivka, stále chodil po dokterech, aby měl vše v pořádku, operaci srdce kterou prodělal v listopadu 2010 taky zvladl...Stále se cítím vinna za to co se stalo. Zřejmně první záchvat měl 5.4.2011, brácha ho odvezl do nemocnice, kde se dozvěděl, že to vypadá na infarkt. Usoudili tak asi podle toho že je po operaci srdce, píchli mu nějakou injekci, po které bolest ustoupila, takže když jsem za ním přišla, abych zjistila co se děje, korzoval po chodbě, byl naprosto v pohodě a že už je to dobrý a že si ho tam chtějí nechat na vyšetření, ale že nechce, že podepsal reverz a že čeká na zprávu a jde domů. Říkala jsem mu ,, tati to není dobrý nápad", ale vedl si svoji a tak jsem zařídila odvoz, přijel manžel a jeli jsme domů.
V průběhu dalších 17 dnů kdy byl doma u nás v rodině proběhly dvě oslavy narozenin ( píšu to jen pro to že si myslím že to má souvislost s jeho stavem v jakém byl přivezen do nemocnice podruhé ), moc mu chutnalo na nic si nestěžoval. V pátek 22.4.2011 se mu opět udělalo špatně a rychlovka ho převezla do nemocnice, kde po dvouhodinovém vyšetření mi lékař řekl, že se jedná o akutní zánět slinivky a že je to velice vážný stav. Vůbec jsem nevěděla o co se jedná, až pak na internetu jsem zjistila jak moc je to vážné a jaký vliv na to mohlo mít těch několik dnů kdy se nijak neomezoval v jídle... Chodili jsme za ním každý den v naději, že to bude lepší, až později jsme si uvědomovali, že se chodíme dívat na to jak umírá. Stále tomu nemůžu uvěřit, byl vždy takový optimista, dobrý člověk......v poslední roce svého života se staral o mamku, která se po dlouhodobém pobytu v nemocnici už nepostavila na nohy, je ležící a moc si tatínka vážím za to že si jí vzal domů a nedal ji do nějakého ústavu. Rozhodli jsme se tak spolu, že to nějak zvládnem a ted jsem na to zůstala s bráchou sama. Hlavně mamka je sama a nemá chut žít, táta jí moc chybí jako nám všem a nevíme jak to zvládnout. Připadá mi že čím déle to je, tím horší to je......Asi to nikdy nepřebolí.......
