Přidat komentář

Je to přesně jako z mého života. Maminka mi odešla před 4 týdny, poslední 3 týdny ležela v umělém spánku na ARU a já pořád věřila, že se probudí. Jsem také jedináček a celý život jsme bydleli v jednom velkém domě. Také jsem měla někdy pocit, že snad nikdy nedospěju. Ale tohle dospívání v téměř 40 letech je hodně drsné - strašné výkyvy nálad, neschopnost usnout, výčitky, co jsem měla udělat a neudělala a naopak. Mám rodinu - hodného manžela a dcery (16 a 5). Tu pětiletou to sebralo tak, že se nám už měsíc pokakává a hodně často mluví o babičce. Navenek to vypadá, že je jakoby smířená, že na nás babička kouká z nebe a chrání nás, ale je vidět jak ji to vnitřně trápí. Moc mě mrzí naše neshody a to, že některé věci člověk nestačil urovnat a vysvětlit. Snad to ví a vidí...