jsou to necelé 3 měsíce, co mi umřela moje milovaná maminka a letos tomu bude 22 let, co mi umřel otec.
Mně je 39, nejsem už nejmladší, přesto mám pocit, že jsem dost mladá na to, abych už neměla rodiče.
Maminka mi chybí strašně, každá zmínka o mamince v práci od kolegů, kteří ji mají, mě zabolí.
Vím, že mamince je teď líp, už ji nic nebolí, netrpí, ale přesto...
Vzpomínám na společně strávené chvíle, vyčítám si, že jsem se jí měla věnovat víc, že jsem jí měla pomoct, aby mohla žít dál. Byla dlouhá léta vážně nemocná a její poslední měsíce byly plné utrpení a přesto, že jsem se na její odchod duševně připravovala, když přišel, zaskočil mě a zastihl nepřipravenou.
Každý den vídám v představách její tělo zesláblé nemocí a vidím její prosebné, smutné oči a slyším, jak se mě ptá, jestli neumře. Lhala jsem a utěšovala, že se to spraví, přesto, že jsem věděla, že tomu tak nebude...
Mám Tě moc ráda, maminko a doufám, že snad existuje posmrtný život a jednou až přijde můj čas, se zase potkáme.
In reply to jsou to již 3 roky,comi by Anonym (neověřeno)