Přidat komentář

Zdravím Janu a musím napsat, že píše zcela to co cítím já sama.
V květnu mi odešla maminka. Je mi 45 let, nemám svoji rodinu, poslední 4 léta jsem se starala o maminku neb byla upoutána na lůžko. Celé ty roky jsem se snažila vyrovnat s každodenním pohledem na to jak se zdravotní stav zhoršuje, celou tu dobu to trápilo jak před usnutím, tak zrána, kdy po otevření očí, člověk nechce věřit realitě, že se stav již nezlepší a nezbývá než přihlížet jak se situace zhoršuje, zdravotní stav jak je každým dnem jiný a jinak náročný. Celou tu dobu jsem viděla vrstevníky se svými rodiči a já již 10 let bez tatínka a maminka ve velmi těžkém stavu. Kde brát sílu na každý den jež příjde a je náročný nejen fyzicky tak psychicky. Situace byla težká ale horší je, že až skončí pečování příjde to nejhorší - smrt. A co pak. Bála jsem se tohoto bodu a teď jej prožívám a je to mnohem horší než jsem se bála, že to bude.
Odešla a s jejím odchodem se neskutečně změnil i můj život. Sama rodinu nemám, ani přítele ani manžela, připadá mi že nemám nikoho. Byla člověk, kterému jsem mohla říct vše, a teď je neskutečné prázdno. Je děsivé, že to prázdno se nedá ničím zaplnit. Mám kolem sebe přátele, je jich velmi poskrovnu, jsem za ně ráda, ale není nikdo, kdo by byl stejně jako já sám. Sourozenci i přátelé mají své rodiny, tety- strýcové mají své děti a já se cítím osamoceně. Snažím se komunikovat s lidmi, ale i když s nimi hovořím, vevnitř mě trápí to, že nepřicházejí reakce a odpovědi, jež jsem zažívala od maměnky. Stále ji ve světě hledám.
Kdyby byl někdo na tom tak jak já a měl chuť komunikovat a ozvat se, budu ráda...víc očí víc vidí a více lidí více názorů, třeba najdem cestu či způsob jak z toho vybruslit.
Budu ráda i za jakoukoli radu.