Když odejde mé srdce

Ahoj Jane, snažím se také vyrovnat s tím, co mě v životě potkalo, loni o velikonocích si můj přítel vzal život.. Také si stále říkám, co jsem mohla a měla udělat, napsal mi, že už dál nemůže, že je na dně, nejhroznější mi na tom přijde to, že jsem, ačkoli jsme spolu již přes dva roky bydleli, žádnou depresi nerozpoznala.. Dodnes se mi vrací myšlenky na to, jak jsem čekala, že přijede domů, odpoledne, večer a pak už jsem obvolávala nemocnice, policii a ráno přijeli dva mladincí policisti mi říct tu šílenou zprávu.., no prostě rána, kterou nejen já ale i celá moje a jeho rodina už navždy bude mít v srdci.. Líbí se mi tvůj optimismus a moudrá slova, my jsme tady a my přeci máme možnost žít dál, tak ji využijme. Já jsem se tedy z našeho bytu odstěhovala...moc mi pomohla a stále pomáhá moje rodina a moje práce, to že jsem mohla jít do práce a věnovat se lidem, kteří to oceňují, mě opravdu pomohlo v těch nejhorších prvních týdnech.. Přesně po 4 měsících mi bohužel opustil i náš milovaný domací mazlíček, ale já si hned řekla, že odešla za ním a že tam aspoň nebudou sami. Vím, je to malá útěcha, ale i ta stojí za to. Souhlasím s tebou, že i přeze všechno nás to posílí a budeme si života o to víc vážit a hlavně s ním sami nikdy nebudeme hazardovat, neboť přeci nechceme, aby se naši nejbližší cítili tak jako teď my... Drž se..

12.2.2012 mi zemřel můj přítel,bylo mu teprve 25 let,nikdy jsem nepoznala takový vztah,takovou lásku a pocit bezpečí,jistoty,toho že někam patřím a hlavně k někomu,že jsem pro někoho to nejdůležitější a nejkrásnější na světě,stejně jako on pro mne.Byl o 5 let mladší než já,zemřel na prasklé aneurysma,zničehonic,jednou ráno odjel,řekl že mě miluje a už se prostě nevrátil,vybavuju si telefon,kdy mi řekli že zkolaboval a že ho oživovali,pokoj na ARU v Hradci,to jak bylo jeho tělo studené a já ho musela stále držet a dotýkat se ho,dýchala jsem jeho vůni,vůni jeho vlasů a mluvila na něj,mozková smrt…?? To přece není možné,říkala jsem mu že se musí probrat,děkovala mu za to jak moc mě miloval,modlila se den a dlouhou noc kdy jsem neusnula ani na minutu.Říkala jsem mu že jsem těhotná že se musí probrat,to jsem ještě netušila že za dva dny zjistím že jsem skutečně těhotná.Chtěla jsem se zabít,měla jsem v tom jasno a najednou zjistím že čekám miminko,to mě od toho odradilo,ale sakra je to skoro 5 měsíců a není to lepší.Byl moje všechno,byl úžasný člověk,staral se o mě a tolik jsme se milovali a já jsem tak plná zoufalství a vzteku,chtěla bych řvát ale to mi nepomůže,chtěla bych si ho vykřičet zpátky,ale to se nestane…nevím co mám dělat,nevím jak si mám pomoct,tolik moc mi chybí a ta prázdnota mě ničí,nedokáže se bavit mezi přáteli,je to ve mně každou vteřinu jako těžký kámen a já už nevím jak bojovat,jsem unavená,jsem tolik sama.Vím že mám v sobě naše miminko,pokaždé to obrečím když jdu na ultrazvuk,mám strach co to se mnou udělá až ji uvidím,až se narodí,jen doufám že to bude lepší,když budu mít kousek jeho který budu moci milovat a který mě bude potřebovat,bože ale jak mám přežít ty zbylé čtyři měsíce ? já to nevím,jen mám pocit že to nezvládnu že už nemůžu dál,pořád jen brečím,nic mě nebaví,nezajímá,bez něj všechno ztratilo smysl a já nemám chuť do ničeho,tolik se snažím kvůli miminku ale je to tolik těžké.Těch pár přátel kteří mi pomohli,jsem za ně vděčná,ale člověk o tom nemůže mluvit dokola,kamarádka mi řekla že má pocit že je to strašně dlouho,jenže pro mě je pojem času teď úplně jiný,mám pocit že jsem ho držela v náručí před pár týdny,myslela jsem že to bude trošičku lepší,každý to i čeká ale lepší to není a já vážně nevím co s tím,komu to říct,tolik ho potřebuju,naše láska nikam nezmizela,je tu stále….já už nejsem já,vlastně tu ani nechci být na tomhle hnusném světě ale jsem těhotná takže tu jsem,každý říká že mám důvod žít,jo můj rozum to ví,ale já cítím že nemůžu.. 

Milá Petro!
Děkuji za váš příspěvek. Člověk si myslí, že se taková věc stala jen jemu, ale jak vidím je nás takových víc. Akorát, že si člověk při představě vdovy představí nějakou starou babičku a ne mladou maminku se dvěma dětmi. Je pravda, že nezbývá než žít pro děti a snažit se jim nahradit i toho tatínka. Budu se snažit, ale vím že to bude těžké. Říká se, že je to osud a já říkám, že tohle slovo je celkem chudák, protože se na něj vše svádí. Přeji i vám do dalšího života hodně síly a i štěstí. Přeji vám, abyste znovu našla někoho tak skvělého jako byl určitě váš muž a snad to nebude znít sobecky přeju tohle vše i sobě. Snad časem.
Nashle Markéta.

Ahoj šárko,
Vím asi co cítíš, před 2 měsíci má přítelkyně ukončila svůj život skokem z okna. Byli jsme spolu 4,5 roku a plánovali jsme rodinu. Jsem z toho mimo, ikdyž se snažím fugovat, chodit do práce, sportovat tak večery jsou těžké, každou chvíli brečím..... vzpomínky a pocity, že jsem mohl snad něco udělat mě stále žerou.
..u tebe mám pocit že snad bys mohla cítit úlevu, alespon částečnou, pokud vám ubližoval, ikdyž je to težké. Přeji aby vše špatné jsi potlačila už jen tím dobrým a krásným. Určitě si to zasloužíš.