Blíží se 1. výročí náhlého úmrtí mého druha. Žili jsme spolu necelých 20 let a před 5 lety se nám narodil vytoužený syn. Muž zemřel náhle na srdeční embolii. Krutým paradoxem je, že zemřel právě v období, kdy jsme se strašně moc těšili na budoucnost... Na jednu stranu jsem ráda, že umíral "šťastný", na druhou stranu si při každém hezkém zážitku vzpomenu, jaká je škoda, že není u toho. Přestože je pravda, že čas tu bolest trochu otupí, tak musím říct, že nyní, když se blíží výročí jeho odchodu, najednou to zase všechno intenzivně prožívám a jsem na tom psychicky hůře než před nějakým časem, kdy jsem začínala mít pocit, že už to nějak zvládám. Můj syn mě sice drží nad vodou, ale je mi moc líto, že za čas vzpomínky na tatínka, který ho moc miloval a strašně se těšil, jak ho bude všechno učit, nebudou tak intenzivní. Málokdo z nás si pamatuje zážitky z doby 0-4 roky...
