Milá Petro, vím úplně přesně, jak se cítíš. Ve stejnou dobu jako tobě mi také zahynul manžel, který byl pro mne tím nejlepším chlapem na světě. Také jsem denně děkovala Osudu za to, že ho mám. Tvůj příspěvek je už staršího data, já jsem svou bolest začala řešit pomocí internetu až teď, manžel zahynul 3.12.2005. Je to půl roku, a také nevěřím tomu, co teď píši. Musím být silná pro děti, máme dva chlapečky, 9 a 1 rok. Někdy už ale nevím, kde tu sílu brát. Bylo mu teprve 35 let, mně je 31 a mám pocit, že už nikdy nemůžu být sťastná, tak moc to bolí. Proč musejí vždy odejít ti nejlepší, ze vztahu, kde to nádherně klape? Petři, přeju ti hodně síly. Zajímaly by mne tvé pocity dnes. Když jsem četla tvůj dopis, bylo tam tolik společněho, až mě mrazilo.
