Pro Katku: Milá Katko, čtu tuhle diskuzi už rok a nad příběhy a osudy lidí, které potkalo to stejné co mě, mi vždycky tečou slzy. Chodím si sem pro útěchu, že v tom nejsem sama, ale i pro naději, že bude líp. Je to 17 měsíců, co odešlo moje srdce, moje láska, moje opora, můj nejlepší přítel, moje všechno.... Chtěli jsme mít děti, chtěli jsme se vzít, chtěli jsme spolu jít životem..... Bylo to nečekaně a náhle, nemohla jsem mu pomoct, nemohla jsem udělat vůbec nic. Ještě vecer jsme spolu mluvili a ja jsem se těšila,až se vrátí domů,ale už se nevrátil... Byl to nejlepší člověk, jakého jsem ve svém životě poznala a stále mě uvnitř mě ničí myšlenky, že už ho nikdy neuvidím, nikdy mě neobejme, nikdy už s ním nebudu moct mluvit, už nikdy......Je mi 24 a peru se s tím jak se dá, určitě jsem se od té doby už posunula, mám vždycky lepší a horší období, ale ta hrozná bolest zůstává a je se mnou stále. Důvod, proč jsem se po roce odhodlala k tomu sem napsat je ten, že i já jsem od té doby měla potřebu mluvit s někým, kdo zažil to stejné, ale nikoho jsem ve svém okolí neměla a nemám. Ráda bych ti napsala na mail, ale bohužel ho ve tvém příspěvku nevidím. Kdyby jsi se chtěla ty nebo kdokoliv z návštěvníků těchto stránek podělit pár řádky o svoji bolest, můj email je b.fresh@centrum.cz...
