Tyto stránky jsou pro mne něco jako součást mého života, pokud se tomu tedy život dá říci. Již dlouhých pět let zde usedám a čtu si příběhy, které jsou tak podobné tomu mému. Říká se, že čas pomalu ránu zahojí. Je to lež, nic se nehojí, ani trochu. Naopak mám pocit, že čím delší doba to je, tím je bolest větší a navíc vystupňovaná vědomím, že můj vlastní život jen bezmocně protéká mezi prsty. Stále se s tou situací nedokážu vytrovnat. Mým dětem je nyní 21 a 26 let. Dělám mámu i tátu dohromady. Můj manžel a jejich skvělý táta je stále s námi. Příjde mi to jako kdyby jen někam odešel a s jeho návratem zmizí i všechny ostatní problémy a starosti, které zákonitě nastaly. Mám pocit, že bez něj jsem jen stín. Chvilkama to občas vypadá, že snad bude trochu líp, ale při dalším problému opět upadám do depresí. Snažím se bojovat, ale marně. Jen bezmocně stojím a vím, že Smrt se mi jen vysmívá, protože nikdy nebudu silnější než ona. Žiju ve vzpomínkách a občas nemám ráno chuť ani otevřít oči. Není proč. Vím, že máme skvělé děti, ale i jim táta moc chybí a navíc mají smutnou mámu. Dá mi někdo návod k použití, jak jít dál a dál. Já to stále nevím.
