Už to je půlroku. Když se vrátím do vzpomínek, vybaví se mi den, kdy jsme byli s přítelem u jeho tatínka na obědě. Byl to krásný den, na který nezapomenu. Dva dny na to jsme se viděli naposledy. Po pár dnech, kdy se mi neozýval jsme ho našli u něj doma. Jeho dobrý známý ho z důvodu, který se zřejmě nikdy nedovím připravil o život. Ráda bych na to všechno zapomněla a nechala si jenom ty pěkné vzpomínky, ale za měsíc bude soud, který mi to vše připomene. Přítel by měl zítra 24 let. A ten, ketrý ho připravil o život za pár let vyjde z vězení a bude mít celý život před sebou... Přítel mi strašně chybí, teprve teď si začínám uvědomovat, že už se nevrátí. Tak moc bych si přála, ještě jednou se s ním vidět, obejmout ho a říct mu, jak ho mám ráda. Tolik věcí bych udělala jinak.
