Přidat komentář

Ahoj Jane, snažím se také vyrovnat s tím, co mě v životě potkalo, loni o velikonocích si můj přítel vzal život.. Také si stále říkám, co jsem mohla a měla udělat, napsal mi, že už dál nemůže, že je na dně, nejhroznější mi na tom přijde to, že jsem, ačkoli jsme spolu již přes dva roky bydleli, žádnou depresi nerozpoznala.. Dodnes se mi vrací myšlenky na to, jak jsem čekala, že přijede domů, odpoledne, večer a pak už jsem obvolávala nemocnice, policii a ráno přijeli dva mladincí policisti mi říct tu šílenou zprávu.., no prostě rána, kterou nejen já ale i celá moje a jeho rodina už navždy bude mít v srdci.. Líbí se mi tvůj optimismus a moudrá slova, my jsme tady a my přeci máme možnost žít dál, tak ji využijme. Já jsem se tedy z našeho bytu odstěhovala...moc mi pomohla a stále pomáhá moje rodina a moje práce, to že jsem mohla jít do práce a věnovat se lidem, kteří to oceňují, mě opravdu pomohlo v těch nejhorších prvních týdnech.. Přesně po 4 měsících mi bohužel opustil i náš milovaný domací mazlíček, ale já si hned řekla, že odešla za ním a že tam aspoň nebudou sami. Vím, je to malá útěcha, ale i ta stojí za to. Souhlasím s tebou, že i přeze všechno nás to posílí a budeme si života o to víc vážit a hlavně s ním sami nikdy nebudeme hazardovat, neboť přeci nechceme, aby se naši nejbližší cítili tak jako teď my... Drž se..