Jana
•
7. září 2015
•
Truchlení

Vina ze smrti blízkého člověka

Stále mám velký problém související s vinou jež cítím za smrt blízkého člověka a obávám se další smrti blízkých. Bojím se totiž toho, abych to byla schopna unést. Rozebírání viny s některými psychiatry mě spíše zničilo a vůbec nebylo pochopeno. Naopak já jsem byla považována za člověka, který trpí tzv. obscesemi, které jsou považovány za chorobné. Vůbec jsem necítila porozumění. Vlastně jsem tam ani nechtěla chodit. Bojím se bezmoci a emocí, neboť ani nevím, zda musím nebo nemusím užívat nějaké léky. Zda je to nutné nebo není, ale strašně nerada bych skončila bezmocná a okolím považována za zcela nemožnou jen kvůli tomu, že jsem se vždy snažila emoce týkající se smutku potlačovat, vytěsňovat a popírat. Je pro mě velice těžké toto přijmout a vinu stále cítím. Dělá mi problémy to přijmout. Bojím se toho ochromení převážně z neschopnosti se vůbec setkat s druhými v takovéto situaci, přičemž s nimi budu muset být. Několikrát jsem již skončila na psychiatrii čímž jsem si počínaje mojí druhou a následnými dalšími hospitalizacemi velmi ublížila.
692 lidé vyjádřili účast.
1 reakce Vložit vlastní příběh
Markéta
•
21. října 2022
To co prožíváš je v pořádku...všecky odpovědi už jsou obsaženy v tom co píšeš...ano je pro tebe těžké přijmout sama sebe...takovou jaká jsi...pro to se ale nejde rozhodnout...tohle je úkol nás všech...není dobrého ani špatného...je jen vše ...a my to ochutnáváme, abychom na tom jednou přestali lpět a uviděli, že to vše je jedním :) jsme v procesu...bez vyjímky :)
a kdo vlastně jsi? ...jsi tvou emoční podmíněností? ...omezeným balíčkem myšlenek a emocí?...
21 člověk vyjádřil účast.
Jirka
•
29. října 2010
Čas od času se vracím na tyto stránky, abych načerpal inspiraci, poučil se ze zde zveřejněných příběhů a teprve až v této době jsem se odhodlal k napsání "mého příběhu". Téměř v ničem se neliší od dříve zveřejněných příběhů, až na jeden podstantý rozdíl - osoba, která minulého roku, v měsíci červnu opustila tento svět, byla moje babička. Zemřela ve věku nedožitých 88 let, nedůstojně, v prostředí nemocnice. Jak to začalo? Nejdříve doma - problémy trávicího traktu - zlobilo jí zažívání, což vzhledem k jejímu věku bylo pochopitelné, ale vždy se to podařilo "ukočírovat" léky, které měla předepsané, případně změnou životosprávy. Nicméně tentokrát byla ošetřující lékařkou doporučena k vyšetření do nemocnice, kde byla posléze hospitalizována. V jejím věku byla nucena podstoupit kolonoskopické vyšetření pro možnost vyloučení nádorového onemocnění. V době před vyšetřením (zde se omlouvám, nejsem zdravotník, je možné, že zaměním pojmy) byla zavodňována, nesměla přijímat stravu, pouze tekutiny. Vyšetření se nezdařilo - babička přestala spolupracovat - vytržením z prostředí, kde žila doposud, době delší než 20 let, a jejím umístění do prostředí jí neznámého, způsobilo, že začala být dezorientovaná - prostorem a částečně i časem. Naše rodina se u ní na návštěvách střídala pravidelně - každý den tam někdo z nás za ní chodil, a tak víme, co následovalo v době před vyšetřením - babičku vezli na vyšetření a ona se ptala - kam mě to vezete? Já chci domů, do ..... Odpovědí jí bylo "Kam byste chodila, doma jste tady" I teď, když toto píšu, mám slzy v očích, protože tohle chování bolí, ta neúcta k člověku, tenhle způsob uvažování... Po vyšetření byla babička zase odvodňována. Nicméně mezitím (bylo to jednu středu) za ní zašla moje sestřenice a našla jí na pokoji ve zbídačeném stavu - pomočenou, "pokálenou", téměř vše doslova "durch" - tak jí vzala do koupelny přes chodbu umýt. Ze strany personálu, konkrétně jedné ošetřovatelky jí bylo sděleno, že se hygiena provádí pouze v úterý a ve čtvrtek. Co na tohle říci? Nevím dodnes, jak bych v této situaci reagoval, ale asi bych začal být hodně sprostý. Babička byla na interním oddělení nemocnice, na pokoji s dalšími 4 pacienty, tedy absolutně žádné soukromí. Chápu personál, že za stavu kdy je jedna sestra a 2 či 3 ošetřovatelé na celé oddělení, které čítá více než ten jeden pokoj, nestíhají, ale kam spěje naše společnost, když se může někdo takto chovat k lidem, kteří "mu byli svěřeni do péče", tak bezohledně a neuctivě vzhledem k jejich zdravotnímu stavu. Babiččin stav se postupně zhoršoval, začala mít problémy se srdcem, tak byla přeložena na JIP. I tak jsme ji navštěvovali každý den a snažili se být s ní, žel bohu, tento příběh nemá šťastný konec. Zemřela, moje jediná v té době žijící babička, zemřela, jednoho červnového rána o půl 7, v den, kdy měla být přeložena do hospice, odešla tiše (a já doufám že bezbolestně), do krajin, kde už jí nic netrápí a kde se konečně shledala se svým manželem. Bolí to dodnes, strašně moc...
Jirka
•
29. října 2010
Bolí to tím víc, že vím, že v posledních chvílích svého života musela zažít tak pro ni nedůstojné chování ze stran některých členů ošetřujícího personálu, kdy pro ně, jak bylo v některém zde příspěvku napsano, to nebylo nic jiného, než "smradlavá práce za pár šupů" - sám jsem dotyčnou ošetřovatelku viděl a hrozil bych se toho, dostat se takovému člověku někdy do rukou..... Nechtěl jsem podávat stížnost, protože nejsem si jist, zda by to něco vůbec řešilo, protože vím, jaké poměry tam panovaly a jestli by se tím vůbec něco změnilo, potažmo jestli by nemohlo docházet i k určitému způsobu odvety za naše chování na babičce. Měl jsem v té době zkouškové období na VŠ, takže jsem v posledním týdnu, možná dvou, to už si přesně nepamatuji, za babičkou tolik nedocházel a zpětně si to občas vyčítám. Mám v sobě výčitku, že jsem se nevykašlal na školu a nebyl s ní tak, jak by si zasloužila. A další výčitku v tom smyslu, že tamější lékaři byli "ochotní" babičku propustit až v době, kdy už bylo pozdě na jakoukoliv "další péči", když už přece museli předpokládát, minimálně týden před jejím skonem, kdy od rodičů vím, že už to s ní bylo špatné, že její život se chýlí ke konci. Byli bychom více než ochotni, pečovat o ní doma - to ale bohužel možné nebylo, tak jsme chtěli jí umístit do hospice, kde bychom s ní v jejích posledních chvílích mohli být celodenně, nejen ve striktně vymezených hodinách. Stydím se za naše zdravotnictví, když musí docházet k takovýmto situacím, kdy člověka překládají do jiného zařízení teprve ve chvíli, kdy už ji z něj nic "nekápne", kdy už od pojišťoven nedostanou už žádný příspěvek, protože tak tomu z mého pohledu bylo. Je mi moc líto, že jsem s babičkou nemohl být v jejich poslendích chvílích, nemohl ji držet za ruku a říci jí, jak moc ji mám rád a jak moc mi tu bude chybět. Dodnes mám její fotku schovanou a při pohledu na ní doufám, že tam kde je teď, protože já věřím tomu, že se jednou shledáme, se má dobře. Smrt pro ní byla vysvobozením z jejího neutěšeného stavu. Překvapilo to nás všechny, ale snad jedno bych chtěl babičce vzkázat - nikdy na Tebe nezapomenu babičko - mám Tě moc rád a v mém srdci zůstaneš navždy živá.....
sonča
•
29. října 2010
jirko, naše zdravotníctvo je stále socialistické, nič sa nezmenilo. Môj tato zomrel pred 6 týždňami v nemocnici, a ja teraz uvažujem, že podám podnet na prešetrenie. Máme z tejto nemocnice len úmrtný list, neviem, či sa vôbec dostanem k lekárskej správe. Rodina ma odhovára, aby som to nechala tak, vraj mu už nepomôžem, bol v dobrej nemocnici v Bratislave, dokonca po známosti. Ale mne to nedá, keď si teraz spätne premietam celý ten dej (chodila som za ním aj doobeda aj poobede), 3 týždne bol na internom, potom po 2 týždňoch na ARO zomrel. Na ARO ho previezli zo silným obojstranným zápalom plúc, načo ho teda držali s takou diagnózou na interne, asi ho mali dať na plúcne, a viac sledovať. Môj bezbranný tato. Nezaslúžil si môj tato takú smrť, a hlavne mi to nejde moc dokopy s tým, že než tam išiel, mu nič nebolo, až zrazu večer strašne zoslabol, vôbec akoby nevládal chodiť, a o dva dni nám v nemocnici povedali, že má vysoké zápalové hodnoty, nevedia z čoho, len mu menili antibiotiká, a môj tato bol stále slabší, a furt sa pribalovali nové neduhy. Neviem, či robili rýchlo správne vyšetrenia na tom internom (na ARE to už bolo iné, samá hadička, plný stolček ampuliek, a samé kultivácia, ale to už bol môj tato hotový, teraz viem, čo som vtedy nevedela). Presne ako píšeš o sestričkách, hrozné hnusoby na tej interne, napr. keď už potreboval môj tato kyslíkovú bombu občas, tak sa stalo, že nejaká hnusoba zabudla po používaní vypnúť ten prístroj, ktorý zrazu v noci vybuchol môjmu tatovi za hlavou (vtedy bol sám na izbe), a ten tlak úplne na kúsky mu rozmetal sklený pohár na stolíku. Chudák tato. Len mu hovorili, že by mal viac chodiť, aby nedostal zápal plúc, ale ani jedna mu nepomohla sa prejsť aspoň po chodbe pár metrov (a to sme im tam nosili každý deň darčky, a nie lacné), ja som to síce robila, ale iba 2x denne, keď som tam bola. A pritom som sestričku načapala, ako si na ošetrovni v pracovnej dobe pilníkuje nechty. Ale napríklad aj na ARE, keď nás náš tato chytal za ruky, a cez tú hadičku, čo mal v plúcach, len ťažko hovoril, že domov, zoberte ma domov, a sestrička naňho zrúkla, že pán XY ako môžete ísť domov, keď máte samé infúzie! Mne sa vtedy podlomili kolená, ako tam zrazu do toho ticha zrúkla, a načo, veď to hovoril nám, a nie jej. A môj brat povedal, že áno, tati, zoberieme ťa domov. Alebo na ARO mi doktor pri nochách jeho postele referoval zdravotný stav, úplne nahlas že jeho stav je vážny, prišiel po hodine dvanástej, a ja som povedala, že tichšie, pán doktor, veď to otec počuje, a doktor že nie, veď je omámený. A ja som sa sklonila k môjmu tatovi, a pohladkala do po hlave, a on na mňa otvoril oči. Bože, presne, ako povedal môj brat...svine sú to. Ale bože, ako s tým všetkým ja mám teraz žiť. S tou strašnou hrôzou, že tu ešte teraz možno mohol byť. A miesto toho som videla môjho milovaného tata zomierať. Ach bože....!!!!!
673 lidé vyjádřili účast.
Míša B.
  (kontaktovat autora příběhu) •
19. listopadu 2018
A z čeho pramení Váš pocit viny?Udělala nebo neudělala jste něco, kvůli čemu, máte pocit viny?Mám podobnou zkušenost a pocity viny a trápení...ráda se s Vámi osobně nebo emailem zkontajtuji. M.B.
Ilona
•
3. června 2010
Milá Olo, rozhodovala jsem se, jestli mám sílu Tvůj blog navštívit...přestože to dopadlo přesně tak jak jsem tušila, ve skutečnosti mě čtení Tvého "deníčku" podpořilo a děkuji Ti za to! Tak ty jsi také čekala miminko, když Tvá maminka umřela...jako já. Za pár dní rodím a tatínek se tak těšil, že vnučku uvidí.Všichni mi kladli na srdce, že musím být v klidu a statečná - kvůli miminku.Copak to šlo... Mám před sebou horu mokrých papírových kapesníků, protože, když jsem to všechno přečetla - vše se mi vracelo, jak jen jsou pocity totožné, když zemře milovaný člověk! Jsi statečná, jak se z toho můžeš takto pěkně vypsat. Jak já to všechno cítím a cítila stejně!Ty hnusné čekárny a nejistota, pak víra, beznaděj,zase naděje a vztek na všechny doktory, na to že tatínek nebojuje, pak hora výčitků...že jsem mu křivdila, že opravdu nemohl...
Maminka nedávno našla tatínkovo tričko ve skříni, co nosil.Už je to skoro 5. měsíců a stále po něm voní!...už ho nebudeme prát. Posílám mnoho podpory, i když sama vím, že to není vůbec jednoduché...nikdy se s tím nesmířím.Všechny zdravím,Ilona.
helena
•
20. dubna 2010
Kdo prožíváte smutek ze smrti, ze zavinění, kdo máte pocit, že Váš život skončil smrtí blízkého člověka, že nemůžete žít ani umřít (zažívám totéž už 5 let) - přečtěte si knížku Chatrč - napsal W.Paul Young (vydal Knižní klub r.2009 a je běžně k dostání). Dává odpovědi na všechny tyto bolesti, je to snad nejlepší knížka, čte se krásně, je úžasná. Je to o hrozné ztrátě a bolesti, popisuje to naprosto přesně a dává bezvadné odpovědi. Je to i o víře a o Bohu, ale úplně jinak, než by si kdokoliv představoval - je to i pro nevěřící, potěší to duši a dá naději, že po smrti je náš blízký člověk na tom mnohem líp, než byl na zemi.
Ilona
•
19. února 2010
Čtu všechny příběhy a pláču u nich a před rokem bych nikdy nevěřila, že s nimi budu mít něco společného. Měla jsem skvělého tatínka, před 14. ti dny zemřel. Byl to i s mou maminkou nejlepší člověk na světě a jak zjišťuji tady, nejhodnější a nejlepší lidi odcházejí nejdříve...
Po 25.letech s mou maminkou, kdy byl plný života, najednou onemocněl. On - který byl vždy příkladem zdravého člověka, pracovitého, nezastavil se, stále něco kutil doma a na zahradě,letitý dárce krve, testy vždy ukázkové... pro nás by udělal všechno na světě - a pak ortel: rakovina slinivky a půl roku zbývajícího života. Žádné šance. My si mysleli, že se nám to snad musí všechno jen zdát...pamatuji si na ten osudný den, kdy mi volala maminka do práce, jak dopadla tatínkova "obyčejná" operace pro podezření na zánět slinivky. Plakala do telefonu "Ilonko, tatínka nám už nezachráněj"... slyšela jsem to všechno nějak z dálky a nechtěla věřit- TOHLE SE STALO OPRAVDU NÁM???? Od té doby jsme začali neskutečným způsobem bojovat a ač se zdálo, že se stav rapidně nezhoršuje, najednou po 5.ti měsících během posledního měsíce -kdy před tím tatínek ještě řídil auto, se začal jeho stav tak krutě zhoršovat, ale my stále věřili!! Nikdy si neodpustím ty "hloupé kecy" , co jsem tatínkovi říkala -že ho z toho dostanem! Cpala jsem do něj vše možné z alternativních a všech možných jiných medicín, protože klasická nám naději nedávala. On nechtěl umří a povídal nám: "holky, vy mě z toho musíte dostat, maminko, ty mě musíš zachránit"...A MY MU NEPOMOHLY! NEŠLO TO! Já tak stále doufala a věřila. Říká se, že se má odpustit blízkému, že odešel, že nás tu nechal, ale já mám opačný pocit. Ať tatínek odpustí nám! My jsme si tu zůstaly a on musel odejít a tak nechtěl!! Je to asi 14 dnů, co nám zemřel. Doma s námi, my ho držely za ruku a jeho poslední chvíle se mi stále a stále vrací... vidím to před očima každou chvilku.Noční můra. Nechtěla jsem být nikdy svědkem umírajícího člověka -natož mého nejbližšího člověka. Trápí mě tak myšlenky, jak se musel asi cítit v posledních dnech... jestli si říkal, že je konec.Jak se cítil poslední hodiny, když už téměř nekomunikoval, hýbal rty a nemohl nic říct!Bylo mi ho tak šíleně líto!!! A ta beznaděj, jen sedět a bát se toho co přijde! Maminka má nyní stejné pocity, co tu popisují ženy, které přišly o své partnery. Beznaděj, konec života, žádný další cíl, vše zkončilo. Tak bych si jí přála pomoci! Vím, že nejsem nějaký ojedinělý případ... ale jak můžu věřit, že to někdy přebolí. To snad ani nejde. Kdykoliv se zasměju - mám to hned zpět jak bumerank. Čemu se směju? -vždyť mi umřel tatínek!!!!
šárka
  (kontaktovat autora příběhu) •
26. února 2010
Milá Ilono,mám stejnou bolest jako ty.5.2.2010 mě náhle,bez většího varování opustil můj tatínek.Stále tomu nemohu uvěřit,jen pláču a čekám, kdy se vrátí domů...ale vím ,že už se mi nikdy,NIKDY nevrátí,ta bolest je nepopsatelná.Mám stejné pocity jako ty,nikam nechodím ,nesměju se ,nebavím se...obviňuji se,že jsem si nevšimla změn v tatínkově chování a nepochopila,že se něco děje (a to jsem zdravotník...)..pozdě,je pozdě na všechno,chtěla bych se omluvit tatínkovi,že jsem na něj byla někdy"držkatá",že jsem mu nenaslouchala,chtěla bych mu říct jak moc ho mám ráda a jak mi chybí..POZDě,na všechno je pozdě.Buď statečná,je nás víc ,které jsme přišli o nejbáječnějšího chlapa v životě,který nás opravdu miloval...
652 lidé vyjádřili účast.
Jana
•
6. března 2010
Pridavam se k vam vsem,ktere opustil vas milovany clovek.Mne 5.2.2010umrela moje nejbajecnejsi mama.Je mi smutno,vse me boli a porad ji vidim pred ocima.I ona bojovala s tou prokletou nemoci.Slibovali jsme ji,ze se z toho dostane,ze je silna zena plna optimismu,viry a lidi kteri ji moc miluji.Shanela jsem vsude informace o teto nemoci a jejim leceni.I ja se dala na alternativni medicinu.Zdalo se,ze se vse pozastavilo a mamka se mohla dal smat a radovala se,ze muze dale zit a dychat.Bala se smrti,ale my ji rikali,ze ma jeste mnoho casu na to ,aby se zabyvala temito vecmi.Modlila jsem se,aby nam tu zustalo jeste dlouho.Buh mi dal dar-narodila se nam zdrava holcicka,ale on si od nas dar vzal,moji maminku.Nedovedu si zivot bez ni predstavit,moc mi pomaha ma dceruska,ale kdyz ji koukam do ocenek,vidim maminku,ktera se radovala z toho,ze ji jeste uvidela.Kdyz si s ni vypravela,mala se smala a mamka plakala,tusila,ze uz tu nebude dlouho.V nemocnici rikala doktorovi,ze budou bojovat a hladila ho po ruce.Ja bohuzel byla od ni daleko,ale kazdy den jsem ji volala a doufala,modlila se,ze z te naruce smrti utece.Ale ta ji nepustila.Mamince jsem chtela rici,ze ji dekuji za vse,za zivot,ktery mi dala,jak se o me starala,jak me podporovala a chtela se ji omluvit,jak jsem byla k ni obcas drza a neposlouchala ji.Do ouska uz ji to nereknu a ruce ji uz nepohladim,ale modlit se za ni neprestanu a preji si,abychom se v budoucnu v nebicku setkali.
Ilona
•
17. března 2010
Děkuji Šárko... právě že vím, je nás víc a nikdo jiný nepochopí, kdo nezažil. Mohou mě pochopit jen tyhle lidičky, co mají stejný nebo podobný osud. Nikomu bych tuto zkušenost nepřála, jen se mi nyní těžko hovoří se stejně starými kamarádkami- vrstevnicemi, které mají rodiče ve věku plném síly (tak jako byl náš tatínek) a radují se ze života. Vím, že chtějí pomoci, ale všechny fráze se lépe říkají, když je člověk úplně v jiné situaci. Proto jsem ráda, za tyhle stránky. Pak cítím, že to "břemeno" nenesu jediná na světě. A jestli jsem si kdy myslela, že jsem nešťastná (případně neudělala zkoušku za mého studia)... jak jsem byla hloupá !!! Co mi chybělo. Měla jsem oba zdravé rodiče, kteří na mě nedali dopustit. Jak se pak v člověku změní hodnoty ze dne na den...
Kéž jsou ti, co nás museli opustit na 100krát lepším místě. Strašně si to přeji a dokonce tomu pevně věřím!!!
sarka
•
25. března 2010
Ještě jednou dobrý den Ilono,nedá mi abych ještě jednou nereagovala.Vaše poslední věta,že doufáte ,že jsou na 100x lepším místě....Nejsem věřící,ale věřím ,že "NĚCO" je. Po odchodu tatínka jsem nakoupila knihy,zvláště ty o klinické smrti a příběhy lidí ,kteří nakoukli na druhý břeh-moc mi pomohly. Věř mi Ilonko ,že jsem NA 100% přesvědčená,že jejich duše žije dál,že se na nás dívají,ochraňují nás. A až se jednou po té životní pouti vydáme za nimi, budou nás vítat,budem se objímat a budeme zase spolu........Také se nemohu s tatínkovým odchodem smířit,mám ,ale ještě jeden velký problém stejně bolavý a to je maminka.Vidím jak je smutná ,jak má stále slzy v očích,vím ,že už nikdy v životě nebude šťastná a spokojená.Snažím se jí být často nablízku,ale to je málo.Ćasto utěšuje ona mne a na já jí..A to mě moc a moc bolí,pláču vlastně kvůli tatínkovi i mamince.....buď statečná a buď pevnou oporou svoji mamince,ta tě moc potřebuje. Šárka
Ilona
•
11. dubna 2010
Jsem tu po čase znovu, je mi smutno:( a srdečně zdravím.
Udělala jsem úplně to samé Šárko. Nakoupila si knihy o klinické smrti a teď čtu stále dokola vybrané věty z ní, které mě utvrzují, že je tatínkovi dobře a že je vlastně více spokojený než když byl tady a možná by už neměnil? Tak bych mu to přála. Pro Zuzanku: jestli ještě bude číst mám název knihy, která mi opravdu moc pomohla: ŽIVOT PO ŽIVOTĚ, Raymond A. MOODY.
Hltala jsem stránku po stránce a byla pokaždé dojata z výpovědí lidí, kteří zažili klinickou smrt.
Jedna věta za všechny, kterou jsem si označila : " Jedno od té doby jistě vím, že život po smrti nekončí"
Možná tomu někdo nevěří, ale mě tato představa drží nad vodou a i když také nejsem věřící...v toto věřím.
Každý večer zapaluji svíčku tatínkovi a mluvím s ním. Ještě doteď jsem nedokázala vymazat jeho tel. číslo z telefonu a snad už to ani neudělám. Mám nějak pocit, že čím víc budu dělat tlustou čáru, tím o něj víc a víc přicházím. Je to možná klamání sebe sama, ale mně to nějak pomáhá v myšlence, že je - a bude tu stále s námi. Dokud o něm budeme mluvit a myslet na něj.
Děkuju za podporu, už jen tím, že si tu můžu vylít srdíčko mi pomáhá...moc pozdravů a sil Šárce i Zuzce a samozřejmě neméně všem ostatním, co sdílí podobný osud. Ilona
Míla
•
14. dubna 2010
Všechny vás moc zdravím. Ilonko, není to spíš kniha "Život po ztrátě"? Kdysi jsem tu knihu četla, ten samý autor a hrozně moc mi pomohla. Přesně jak říkáš... Člověk pak věří, že něco po tom životě je a snad je ten smutný život pak o něco snesitelnější. Psali tam něco v tom smyslu, že ta energie z člověka nezmizí, jen se přemění. Prostě doporučuji, je to hezky napsané. Já u toho dokonce plakala, ale když se člověk nad tím zamyslí, tak něco přece být musí...
684 lidé vyjádřili účast.
Lucie
  (kontaktovat autora příběhu) •
29. prosince 2015
I já jsem před 3tydny 2dny ztratila svou zpriznivou dušičku ..byl mým vsechno můj smysl života byl mym sluncem v me dusicce ..nadeji sdileli jsme spolu radost bolest štěstí smutek .. Tak oddaneho clovicka jsem ještě nepotkala .. Mel po transplantaci srdicka a vše proběhlo dobre ...po třech týdnech mi přišla zpráva,, ze můj brouček mel zástavu srdicka a ores veškerou snahu lékařů zemřel :'( ..tolik to bolí ta ztráta milované osůbky :'( denně na něj myslím a promlouvam k němu v sobotu ve 2h ráno byla jsem v polospanku a náhle jako by se ke mě pritulil zalilo me horko a pevný stisk jeho objeti otocila se a polibila řekla,,miluji Te" ... Znovu polibila a něco se v něm seklo ..nemluvil jen me objimal a hřal jako kaminka byl to krásný nepopsatelny pocit a pak se jako by začal rozplyvat ..:'( .. Dokořán jsem otevřela oči a sáhl vedle me a opravdu bylo teple místečko které jsem s láskou pohladila a zacla jsem plakat a řekla ,, neopoustej me zůstan" ..:'( ... Už jsem se jen prevracela a v kuse plakala tolik mi chybí to moje srdíčko byl tak mlady 33 měli jsme v planu tolik věcí. . Chtěli a toužili jsme po rodině :( nevím zda se přišel rozloučit ...byl u me tak na 1-2minuty .. Byl jako skutečný navždy bude uzamcen v mem srdicku tolik jsem si ho vážila byl tak něžný mily laskyplny vnímal me me pocity můj smutek radost i bolest byl tu pro me a já pro něj ..uz nikdy nepotkám tak zprizniveho clovicka své city a emoce neovlivnim moc bych si prala byt s nim :'( je to to nejhorší co muze byt když člověk přijde o milovanou osůbku která mi byla vším! :'(
664 lidé vyjádřili účast.
sonča
•
28. října 2010
Šárka, tieto dalšie riadky som už písala tu v inej téme, vkladám ich sem teraz pre teba, aby si vedela, že naši milovaní blízki sú aj naďalej s nami, tam vo svetle, a dávajú na nás pozor. .......mne pred 6 týždňami zomrel môj tato, dostal nejaký čudný zápal, z ktorého ho nevedeli v nemocnici (bratislava) dostať, žiadne antibiotiká nezaberali, 5 týždňov bojoval a ...potom odišiel. Chodila som za ním do nemocnice 2x denne, rozprávala som mu, hladkala ho, nebojkaj sa, tati, všetko bude dobré. Je to hrozná bolesť, teraz, že ho už niet, myslím naňho každú sekundu, neviem sa vysporiadať s tým hrozným beznádejným zúfalstvom, že už ho nikdy neuvidím, môjho tata. Vždy, keď sme sa lúčili, mi hovoril, ...maj sa pekne. Tak ja sa s ním vždy pri hrobe, alebo večer, keď sfukujem doma sviečku, lúčim... spinkaj, tati, a maj sa pekne. Pred pár dňami, keď som neskoro večer venčila môjho psíka, strašne som plakala, a kvílila som...kde je teraz môj tato, ako vyzerá teraz môj tato..... A keď som prišla domov, sadla som si v tme na koberec, a pozerala do plameňa jeho sviečky, a zrazu som pocítila veľký pokoj, a cítila som niečo pri mne, nebol to fyzicky dotyk, ale také niečo, akoby dotyky okolo môjho tela, trvalo to šťastnú, zázračnú chvíľku, a ja som vedela, že je to môj tato, a prišiel mi povedať, aby som sa netrápila, a ja už viem, že môj tato teraz vyzerá ako DOTYK, ako nežný dotyk. ....
zuza
•
31. března 2010
Ilonko, mám úplně stejné pocity. Umřela mi 22.1.2010 maminka. Můj největší kamarád. Nevím jak z toho ven. Jsem na dně
724 lidé vyjádřili účast.
andrea
•
4. března 2012
Ahojky.Prisla jsem o brasku i maminku.Bylo mu pouhych 16let,co mu zjistili nador na mozku.Byli jsme vzdy velka a stastna rodina,ale ten den,kdy lekari vyrkli tenhle ortel,se vse zmenilo.Zacal boj po nemocnicich,trvalo to necely rok,pote nam lekari oznamili,ze se bohuzel nador neda lecit,jen na chvili pozastavit rust.Asi mesic jsme ho meli doma,nikomu kdo nezazil videt umirat milovanou osobu bych to neprala nikdy videt!Nemohl ke konci jist,hubnul,dostaval epil.zachvaty,nemohl mluvit,jen lezel a ziral do stropu!Boli me predstava,na co musel myslet!V srpnu 2009 nam zemrel doma po strasnem utrpeni a bolesti v naruci maminky!Zustalo nas doma uz jen 5!!Usinala jsem denne v jeho pokoji a brecela!Mamince o pul roku pozdeji nasli rakovinu lymf.uzlin.Mela to uz snad vsude.Byla to ma nejvetsi kamaradka,byla jsem doma jedina dcera,takze ona byla clovicek,kteremu jedinemu jsem se sverovala uplne se vsim.Prisli jsme uz o brasku,bala jsem se proto,ze ztratim i ji!I tak se stalo!Zemrela v unoru 2011.Proc odchazeji ti,ktere nejvic milujeme!?Braska mohl byt 2nasobny strycek a maminka 2nasobna babicka!Boli me,ze tu nejsou!Boli me,ze uz je neobejmu!Bolest neustava a je to horsi a horsi!Nepomohl mi ani psychiatr,rekl akorat,ze s tim musim bojovat sama a smirit se s
tim!Nejde to!!!
petra
•
10. října 2012
mna velmi boli ,že mi zomrela mamina..neviem sa s tym vyrovnat...stale ked zavriem oči ,alebo som na chvilu sama...vidim jej tvar,ked ležala s chorobou pečene v nemocnici...ako sa bala,jej oči,ktore mi hovorili a pytali sa ma...však mi pomožeš Petka,,,??však tu nezomriem??že sa tu o mna dobre postaraju,aby som nezomrela??..a ja som jej na všetko hovorila..ano mamina,neboj všetko bude dobre,pečen sa ti uzdravi,pojdes na transplantaciu a budes zase žit štastny život ako predtym..budeme chodit na vylety,budeš sa hrat s vnučatkami..:(..ja som bola vtedy tehotna v osmom mesiaci,mojmu bratovi s aprave narodil synček..mamina nemala štastie ani jedno zo svojich vytuženych vnučatiem vidiet..bratove len na fotkach..lebo žije v anglicku a moje iba z ultrazvukovych fotiek....milujem ju ,dala by som jej všetko nasvete...bola pre mna maminou ,najlepšou kamaratkoua dcerou zaroven...bola pre mna ako male dievčatko hlavne v obdobi ,čo ležala v nemocnici,pretože som jej pomahala so všetkym,so sprchovanim,obliekanim,davala som jej jest,pit..ako ona mne ,ked som bola mala...wsetko som jej chcela vratit...jej laskyplnu starostlivost....chcela som ,aby sa citila v bezpeči aj ked je v nemocnici....nosila som jej tam kozmetiku,zdrave jedlo,oblečenie,vsetko co len chcela...vela sme sa smiali..ja som ju stale masirovala,nech ju nič neboli,nohy ruky,hlavu ..nech je štastna a spokojna...lekari vraveli,ze ma asi polroka života..tak som to chcela este vyuzit a skusit jej vybavit rychlo transplantaciu...tak som tomu verila,že dovtedy vydržia prežije....lenže ona mi zomrela..prave v den v jediny den,ked som za nou nebola...pretoze inač som za nou chodila kazdy jeden den,..newiem preco sa to takto stalo....možno jej chybali moje podporne slova,moje hladkanie jej ruk...moje rozpravanie sa s nou..vyčitam si,ze keby v ten den pridem určite by žila...nemohla som za nou prist,lebo som si myslela,ze mi ju o dva dni pustia domov..tak som si chcela jeden den oddychnut a zostat doma lezat,kedze som bola v 8mom mesiaci.....lenze radsej by som bola s nou,,,keby viem co sa stane..lubim ju...a boli ma ,že uz ju neuvidim,nepohladkam,...boli to ......navždy bude...........
753 lidé vyjádřili účast.
šárka
  (kontaktovat autora příběhu) •
16. dubna 2010
Ahoj Ilonko i vy ostatní ,kteří bojujete se ztrátou milované osoby.Nutí mě často se na tyto stránky vracet,vím pak,že nejsem jediná s takovou bolestí.Stále se snažím najít cestu,kterou jít ,abych se alespoň nepatrně smířila s tím ,že tatínek už není.Čtu Moodyho ,P.aM.Herrisnovi,navštívila krámek Na cestě domů,zašla do kostela,....zkouším všechno, aby mi bylo líp....nejde to...snad bych ještě chtěla navštívit někoho ,kdo by mi řekl víc o životě "na druhém břehu".Zajímalo by mě zda-li jste někdo tuto možnost zkoušel a jestli o někom takovém nevíte.Ilonko telef. číslo tatínka jsem také nevymazala a určitě nevymažu,věci které mi ho připomínají mám stále kolem sebe. O jeho zahrádku se bude starat moje malá dcerka-vzala si to za úkol,aby měl radost..I ona totiž věří ,že se na nás dívá a je stále s námi.Buďte statečné a silné šárka
Ilona
•
22. dubna 2010
Ahoj Šáry, tak tato možnost mě přesně napadá - zajít "někam" kde by mi řekli, jestli tatínka nějakým způsobem cítí a jak mu je! Jestli mi - nám chce něco ještě sdělit a hlavně, jestli mu je fajn! Napadly mě například kartářky... ale takových je, a nevím, zda toto dokáží a v neposlední řadě, jestli jsou také důvěryhodné. Sama - si do takových pokusů nějak netroufám, slyšela jsem, že amatéři nemají vstupovat do jiného světa. Ale mně by se tak ulevilo, dostat docela malinkou zprávu.
Tatínek měl také zahrádku. Teď se o ní snaží starat maminka a pokaždé si říká, jak by asi tatínek to, či ono udělal.Tatínek měl své nejmilejší "útočiště" na zahradě a v kotelně s nářadím. Vejdu tam, stojí tam jeho pracovní boty... holinky v duhém rohu, připravené semínka paprik na jaro...měl ještě takové plány.Když tam vždy stojím a rozhlížím se -vše ja tak živé, nemůžu uvěřit. Jakoby se nic nestalo. Vše tatínkovo zůstalo na svém místě,ale on už tam není...
Milko, název knihy o které píšeš také znám. Autor jich vydal několik... mně bylo toto téma nejbližší a opravdu se tak jmenuje.
Moc vás všechny zdravím. Vidím, že nejsem sama, která stále nevěří, že se TO opravdu stalo. Proč na to neexistuje nějaký "lék". Zdá se mi, že čas nic nehojí.
Hodně sil a děkuji za povzbuzení. Ilona.
672 lidé vyjádřili účast.
Ola
•
30. dubna 2010
Milá Ilonko, Šárko a ostatní, vaše příspěvky mi pomáhají a já s údivem zjišťuji, že jsem šla při smiřování se s odchodem mé maminky stejnou cestou jako Vy. Za čtrnáct dní to bude rok, co mi maminka odešla, ale stále to bolí, i když úplně jinak než na začátku. Také jsem četla Moodyho a jiné knížky,mně osobně v prvních týdnech moc pomohla publikace, která je pokud vím bohužel jen v němčině (koupila jsem ji přes Amazon) a jmenuje se Ich will dich nicht vergessen (Jo Eckhard) - je to knížka, kterou vytváříte vy samy pro vaši drahou zemřelou osobu, samy zapisujete podle pokynů a otázek vše o ní, o vašich pocitech, o tom, co byste rády udělaly jinak a líp...Také jsem zkoušela přes jednu paní komunikovat s maminkou po její smrti, ale bylo to ještě před pohřbem, nevím, zda je něco takového možné i po uplynutí nějaké doby. Rozhodně mi to moc pomohlo zbavit se pocitů viny, které jsem měla, protože jsem u maminky nebyla v okamžiku, kdy umírala.
Dost mi také pomohlo psaní blogu o loučení s maminkou, komu by pomohla jeho četba, zde je odkaz: www.dcera.bloguje.cz
Přeji Vám hodně sil a pokud můžu poradit, rozhodně svůj smutek nepotlačujte a nevyhánějte vzpomínky na své blízké, je to most k nim a pomáhají vám se se ztrátou vyrovnat.
Ola
sarka
  (kontaktovat autora příběhu) •
5. května 2010
Milá Olo- jedním dechem jsem přečetla tvůj blog.Druhý den jsem se k němu vrátila a přečetla ho ještě jednou.Je moc pěkně napsaný,kdybych to uměla tak, jako Ty , tak se také ze svého smutku a bolesti vypíšu.Každý bojujeme jak umíme. Využila Tvého odkazu a zapálila tatínkovi svíčku.Stále hledám někoho kdo mě bude s tatínkem kontaktovat,ale nějak se mi nevede,smutek neustupuje, spíše se prohlubuje...asi se zblázním.... Buď statečná ,pokračuj v psaní, ráda se budu na Tvůj blog vracet. Šárka
593 lidé vyjádřili účast.
klarka
•
4. června 2010
to co se stalo vám, se v dubnu odehrálo v naší rodině..Mám stejné pocity a stejně smutnou maminku jako Vy... Chodím si sem číst podobné osudy lidí a vždycky mám slzy v očích... Všechno je najednoo pryč... Ale nezměníme nic ani Vy, ani já... Přeju všem hodně moc síly...
691 člověk vyjádřil účast.
sonča
•
27. října 2010
milá ilonka, mám stejné pocity ako ty, pred šiestimi týždňami mi zomrel môj tato v nemocnici, zrazu z ničoho nič dostal nejaký čudný zápal do krvi, vysoké teploty, nepomáhali žiadne antibiotiká, vraj asi rezistentná baktéria. Po 5-tich týždňoch zomrel. Ja som bola od začiatku v hrôze, keď som počula že rezistentná baktéria, a neklesali mu horúčky, keď som videla, ako je stále slabší, a lepia sa neho ďalšie zlé príznaky, opuchy, plúca, kašel, až po 3týždňoch na internom sa zrazu dostal na ARO, a samé hadičky, a sestričky mi hovorili, že ma stále volá, chodila som celých 5 týždňov za ním 2x denne, na ARO ma väčšinou pustili iba poobede. A môj tato mi týždeň pred koncom povedal....:toto je koniec... a ja že nie, tati, ty si len slabučký, všetko dobre dopadne, a on že nie,nie, ja to cítim, už som hotov.... každý deň som ho hladkala, tíšila číčíčíčíčí, a jediné, čo ma teraz ako tak uspokojuje, že som sa s ním vždy lúčila slovami...spinkaj tati, a snívaj o nás..... Neviem, nie sme v tejto kultúre na takého veci pripravení, možno som mu mala viac rozprávať o tom, ako sa raz aj tak spolu stretneme, aby bol spokojný, neviem. Hoci, keď som ho hladkala, hovorila som mu,..nebojkaj sa tati, nebojkaj sa..... Z lásky som ho stále len klamala, ako to všetko dobre dopadne, a on z lásky tiež len prikyvoval hlavou, že áno. A teraz je preč, niekde vo svetle môj tato, a už mi nikdy nič nepovie, je to strašne ukrutná bolesť.
Ilona
•
26. prosince 2010
Milá Sončo, čím déle není tatínek mezi námi, tím více mě napadá co jsem měla udělat jinak a říci atd. Napadly mě myšlenky, po přečtení zmiňované knihy o posmrtném životě - proč jsem tu knihu nečetla již v období tatínkovi nemoci. Pak jsem ho mohla utěšovat a uklidnit, jak píšeš i ty. Mohla jsem mu říci, tatínku, na druhé straně je to prý krásné... nemáš se čeho bát a jednou se potkáme a vše si povíme... jenže pokud si vzpomenu na poslední půlrok tatínkova života: ani představit jsem si nemohla! že tatínek zemře. Natož o tom mluvit a vůbec připustit tu možnost!! Přečetla jsem spoustu literatury. Ale jen na téma : Lék na rakovinu, app. Rakovinu vyléčit lze! ap. A povzbudívé fráze z knih mlela tatínkovi dokolečka v každé jeho slabé chvíli. Je mi mnohokrát smutno, když si vzpomenu na naše rozhovory ( a jako, že se mi detailně vybavují stále - a to už téměř po roce. Po novém roce to bude rok. Neuvěřitelné...) Pokaždé když tatínek začal s tématem co by bylo kdyby... zarazila jsem ho slovy - na to ani nemysli! Ty se uzdravíš a hotovo!!! Vůbec o tomhle neuvažuj! ...a teď mě to mrzí.Třeba chtěl povídat o tom jaké má pocity, čeho se obává, já mu mohla naslouchat a povzbudit ho - kdybych tu knihu četla dříve! Jenže bylo to silnější než já. Nedokázala jsem to přijmout, nechtěla o tom uvažovat, mluvit, připustit si to! Vyčítám si to každým dnem, ale představím- li si tu strašnou hrůzu v období tatínkovi nemoci, vybavuje se mi naprosto živě mráz po zádech zaslechla- li jsem někde slovo "smrt". Byla jsem na to moc slabá. Mrzí mě to...strašně :(
vlasta
•
21. srpna 2009
před 5 lety jsem se se svým mužem rozvedla.Naše manželství bylo všelijaké,spíš špatné,byla jsem s ním kvůli dětem,I když jako otec selhal už při prvním dítěti,máme 3.Pak jsem s ním byla jen ze zvyku.Selhal jako manžel,jako otec,i jako dědeček.Starší dcera mi řekla proč jsem od něj neodešla dřív že mohla mít lepší dětství.Pak jsem potkala muže o 10let mladšího,úplně pravý opakMoje děti si s ním rozumí,jezdí i s vnoučaty.Jenže pak bývalý onemocněl,prostřední dcera která němu měla nejblíž,se k němu nastěhovala i s rodinou a starala se o něj.Celých 5let nepochopil proč jsem se dala rozvést,a pořád doufal že se vrátím.Cítím že mi neoodpustil ani když umíral.Dnes jsme ho pohřbili,a já cítím v srdci lítost a vyčítám si že jsem to měla s ním vydržet.I když děti mi to nikdy nevičítali.
684 lidé vyjádřili účast.
sandra
•
6. prosince 2009
To tak vubec nemuzete brat. Nemuzete si vycitat, ze jste nezustala s clovekem jen proto, ze po case onemocnel. Za prve, jestli jsem to pochopila dobre, onemocnel az po vasem odlouceni a za druhe pokud selhal na vsech urovnich tak proc snim zustavat a jeste se o nej 5 let starat? Budte rada, ze mate noveho pritele se ktreym Vam je fajn a na byvaleho zapomente a nic si nevycitejte. Myslite, ze on by se o Vas staral kdybyste onemocnela? Jdete dal a uzivejte si nove balezeneho klidu a radosti. Preji hezke svatky!!
Johana Sobotová
•
17. února 2007
Dobrý den!
I já prožívám nekonečný smutek, táhne se už čtvrtý rok. Nedokázala jsem se vyrovnat se smrtí maminky. Důvodů je více - její umírání na rakovinu, těžké a bolestné, moje tehdejší složitá osobní situace. Také jsem zápasila s pocity viny, určitě jsem všechno nezvládla, neměla jsem dost trpělivosti, myslela jsem moc na sebe, na své potřeby, chtělo se mi ven, k vodě, do lesa - a maminka byla bezmocná, věděla, že umře, nedokázala se sama vyprázdnit, nechtěla okolo sebe zdravotní personál, jen mě, abych ji ošetřovala jen já, byla nešťastná z mého manželství, všichni mi říkali, že jí nesmím nic odepřít a já jsem jí některá přání nesplnila... Teď jde ale o to, že můj nedobrý psychický stav přetrvává. Od začátku jsem byla zaskočená bezmocností a emocemi, měla jsem (důvodný) strach ze selhání v náročném zaměstnání, ze selhání ve své vlastní rodině. Bylo mi vyčítáno, že se neumím ovládat, že nedokážu přijmout realitu. A hned mě posílali na psychiatrii, abych si nechala předepsat antidepresiva. Nechtěla jsem je, vsadila jsem na psychoterapii. Poměrně mi pomohla, ale pořád to není dobré. Také já nevím, zrovna tak jako paní Jana, zda mám brát léky nebo ne, nevím, nakolik jsem ještě normální, že i po více než 3 letech nejsem se ztrátou matky vyrovnaná.
Johanka
Janek
•
15. února 2007
Chápu co cítíš, nepotlačuj emoce smutku, neotáčej se na okolí jak reaguje, dělej to jak to cítíš ty pomoc hledej kdekoliv třeba i na lince důvěry, nestyď se tam zavolat, hledej to co ti pomáhá. Bolest, bezmoc, vina, to všehno ke smrti a smutku patří, nejsi jiná cítíme to všichni. Nejsi nemocná to se jen tvému okolí zdá protože tvou bolest necítí a nechápe. Musíš s tím bojovat a žít, ale dělej jen co ti pomáhá zvednout se ze dna. Vina je relativní, kdybys věděla co se stane zabráníš tomu, ale tys to netušila. Neneseme vinu za to co jsme neočekávali a stalo se, přeju ti hodně sil a vyhledávej jen lidi co se ti snaží pomoci.
DaMu
•
6. února 2007
dobrý den,
velice děkuji všem za tyto potřebné stránky. Často zde hledám odpovědi na některé své otázky. Pročítala jsem příběh paní Jany a je smutné, co jí potkalo, právě ze strany lékařů. Je vidět, že i odborníci se těžko s některými situacemi vyrovnávají. Možná jí pomůže, když pochopí, že některé situace v životě prostě musíme pouze přijmout, ne s nimi bojovat. Boj bere sílu, strach nás uvádí do chaosu a zmatku. Pokud se nám tedy podaří situaci přijmout jako realitu, prožít si smutek a další emoce, potom jsme připraveni žít dál.
Dana