Čtu všechny příběhy a pláču u nich a před rokem bych nikdy nevěřila, že s nimi budu mít něco společného. Měla jsem skvělého tatínka, před 14. ti dny zemřel. Byl to i s mou maminkou nejlepší člověk na světě a jak zjišťuji tady, nejhodnější a nejlepší lidi odcházejí nejdříve...
Po 25.letech s mou maminkou, kdy byl plný života, najednou onemocněl. On - který byl vždy příkladem zdravého člověka, pracovitého, nezastavil se, stále něco kutil doma a na zahradě,letitý dárce krve, testy vždy ukázkové... pro nás by udělal všechno na světě - a pak ortel: rakovina slinivky a půl roku zbývajícího života. Žádné šance. My si mysleli, že se nám to snad musí všechno jen zdát...pamatuji si na ten osudný den, kdy mi volala maminka do práce, jak dopadla tatínkova "obyčejná" operace pro podezření na zánět slinivky. Plakala do telefonu "Ilonko, tatínka nám už nezachráněj"... slyšela jsem to všechno nějak z dálky a nechtěla věřit- TOHLE SE STALO OPRAVDU NÁM???? Od té doby jsme začali neskutečným způsobem bojovat a ač se zdálo, že se stav rapidně nezhoršuje, najednou po 5.ti měsících během posledního měsíce -kdy před tím tatínek ještě řídil auto, se začal jeho stav tak krutě zhoršovat, ale my stále věřili!! Nikdy si neodpustím ty "hloupé kecy" , co jsem tatínkovi říkala -že ho z toho dostanem! Cpala jsem do něj vše možné z alternativních a všech možných jiných medicín, protože klasická nám naději nedávala. On nechtěl umří a povídal nám: "holky, vy mě z toho musíte dostat, maminko, ty mě musíš zachránit"...A MY MU NEPOMOHLY! NEŠLO TO! Já tak stále doufala a věřila. Říká se, že se má odpustit blízkému, že odešel, že nás tu nechal, ale já mám opačný pocit. Ať tatínek odpustí nám! My jsme si tu zůstaly a on musel odejít a tak nechtěl!! Je to asi 14 dnů, co nám zemřel. Doma s námi, my ho držely za ruku a jeho poslední chvíle se mi stále a stále vrací... vidím to před očima každou chvilku.Noční můra. Nechtěla jsem být nikdy svědkem umírajícího člověka -natož mého nejbližšího člověka. Trápí mě tak myšlenky, jak se musel asi cítit v posledních dnech... jestli si říkal, že je konec.Jak se cítil poslední hodiny, když už téměř nekomunikoval, hýbal rty a nemohl nic říct!Bylo mi ho tak šíleně líto!!! A ta beznaděj, jen sedět a bát se toho co přijde! Maminka má nyní stejné pocity, co tu popisují ženy, které přišly o své partnery. Beznaděj, konec života, žádný další cíl, vše zkončilo. Tak bych si jí přála pomoci! Vím, že nejsem nějaký ojedinělý případ... ale jak můžu věřit, že to někdy přebolí. To snad ani nejde. Kdykoliv se zasměju - mám to hned zpět jak bumerank. Čemu se směju? -vždyť mi umřel tatínek!!!!
