Milá Olo, rozhodovala jsem se, jestli mám sílu Tvůj blog navštívit...přestože to dopadlo přesně tak jak jsem tušila, ve skutečnosti mě čtení Tvého "deníčku" podpořilo a děkuji Ti za to! Tak ty jsi také čekala miminko, když Tvá maminka umřela...jako já. Za pár dní rodím a tatínek se tak těšil, že vnučku uvidí.Všichni mi kladli na srdce, že musím být v klidu a statečná - kvůli miminku.Copak to šlo... Mám před sebou horu mokrých papírových kapesníků, protože, když jsem to všechno přečetla - vše se mi vracelo, jak jen jsou pocity totožné, když zemře milovaný člověk! Jsi statečná, jak se z toho můžeš takto pěkně vypsat. Jak já to všechno cítím a cítila stejně!Ty hnusné čekárny a nejistota, pak víra, beznaděj,zase naděje a vztek na všechny doktory, na to že tatínek nebojuje, pak hora výčitků...že jsem mu křivdila, že opravdu nemohl...
Maminka nedávno našla tatínkovo tričko ve skříni, co nosil.Už je to skoro 5. měsíců a stále po něm voní!...už ho nebudeme prát. Posílám mnoho podpory, i když sama vím, že to není vůbec jednoduché...nikdy se s tím nesmířím.Všechny zdravím,Ilona.
