Stále mám velký problém související s vinou jež cítím za smrt blízkého člověka a obávám se další smrti blízkých. Bojím se totiž toho, abych to byla schopna unést. Rozebírání viny s některými psychiatry mě spíše zničilo a vůbec nebylo pochopeno. Naopak já jsem byla považována za člověka, který trpí tzv. obscesemi, které jsou považovány za chorobné. Vůbec jsem necítila porozumění. Vlastně jsem tam ani nechtěla chodit. Bojím se bezmoci a emocí, neboť ani nevím, zda musím nebo nemusím užívat nějaké léky. Zda je to nutné nebo není, ale strašně nerada bych skončila bezmocná a okolím považována za zcela nemožnou jen kvůli tomu, že jsem se vždy snažila emoce týkající se smutku potlačovat, vytěsňovat a popírat. Je pro mě velice těžké toto přijmout a vinu stále cítím. Dělá mi problémy to přijmout. Bojím se toho ochromení převážně z neschopnosti se vůbec setkat s druhými v takovéto situaci, přičemž s nimi budu muset být. Několikrát jsem již skončila na psychiatrii čímž jsem si počínaje mojí druhou a následnými dalšími hospitalizacemi velmi ublížila.