Přidat komentář

Jsem tu po čase znovu, je mi smutno:( a srdečně zdravím.
Udělala jsem úplně to samé Šárko. Nakoupila si knihy o klinické smrti a teď čtu stále dokola vybrané věty z ní, které mě utvrzují, že je tatínkovi dobře a že je vlastně více spokojený než když byl tady a možná by už neměnil? Tak bych mu to přála. Pro Zuzanku: jestli ještě bude číst mám název knihy, která mi opravdu moc pomohla: ŽIVOT PO ŽIVOTĚ, Raymond A. MOODY.
Hltala jsem stránku po stránce a byla pokaždé dojata z výpovědí lidí, kteří zažili klinickou smrt.
Jedna věta za všechny, kterou jsem si označila : " Jedno od té doby jistě vím, že život po smrti nekončí"
Možná tomu někdo nevěří, ale mě tato představa drží nad vodou a i když také nejsem věřící...v toto věřím.
Každý večer zapaluji svíčku tatínkovi a mluvím s ním. Ještě doteď jsem nedokázala vymazat jeho tel. číslo z telefonu a snad už to ani neudělám. Mám nějak pocit, že čím víc budu dělat tlustou čáru, tím o něj víc a víc přicházím. Je to možná klamání sebe sama, ale mně to nějak pomáhá v myšlence, že je - a bude tu stále s námi. Dokud o něm budeme mluvit a myslet na něj.
Děkuju za podporu, už jen tím, že si tu můžu vylít srdíčko mi pomáhá...moc pozdravů a sil Šárce i Zuzce a samozřejmě neméně všem ostatním, co sdílí podobný osud. Ilona