Přidat komentář

Milá Sončo, čím déle není tatínek mezi námi, tím více mě napadá co jsem měla udělat jinak a říci atd. Napadly mě myšlenky, po přečtení zmiňované knihy o posmrtném životě - proč jsem tu knihu nečetla již v období tatínkovi nemoci. Pak jsem ho mohla utěšovat a uklidnit, jak píšeš i ty. Mohla jsem mu říci, tatínku, na druhé straně je to prý krásné... nemáš se čeho bát a jednou se potkáme a vše si povíme... jenže pokud si vzpomenu na poslední půlrok tatínkova života: ani představit jsem si nemohla! že tatínek zemře. Natož o tom mluvit a vůbec připustit tu možnost!! Přečetla jsem spoustu literatury. Ale jen na téma : Lék na rakovinu, app. Rakovinu vyléčit lze! ap. A povzbudívé fráze z knih mlela tatínkovi dokolečka v každé jeho slabé chvíli. Je mi mnohokrát smutno, když si vzpomenu na naše rozhovory ( a jako, že se mi detailně vybavují stále - a to už téměř po roce. Po novém roce to bude rok. Neuvěřitelné...) Pokaždé když tatínek začal s tématem co by bylo kdyby... zarazila jsem ho slovy - na to ani nemysli! Ty se uzdravíš a hotovo!!! Vůbec o tomhle neuvažuj! ...a teď mě to mrzí.Třeba chtěl povídat o tom jaké má pocity, čeho se obává, já mu mohla naslouchat a povzbudit ho - kdybych tu knihu četla dříve! Jenže bylo to silnější než já. Nedokázala jsem to přijmout, nechtěla o tom uvažovat, mluvit, připustit si to! Vyčítám si to každým dnem, ale představím- li si tu strašnou hrůzu v období tatínkovi nemoci, vybavuje se mi naprosto živě mráz po zádech zaslechla- li jsem někde slovo "smrt". Byla jsem na to moc slabá. Mrzí mě to...strašně :(