Čas od času se vracím na tyto stránky, abych načerpal inspiraci, poučil se ze zde zveřejněných příběhů a teprve až v této době jsem se odhodlal k napsání "mého příběhu". Téměř v ničem se neliší od dříve zveřejněných příběhů, až na jeden podstantý rozdíl - osoba, která minulého roku, v měsíci červnu opustila tento svět, byla moje babička. Zemřela ve věku nedožitých 88 let, nedůstojně, v prostředí nemocnice. Jak to začalo? Nejdříve doma - problémy trávicího traktu - zlobilo jí zažívání, což vzhledem k jejímu věku bylo pochopitelné, ale vždy se to podařilo "ukočírovat" léky, které měla předepsané, případně změnou životosprávy. Nicméně tentokrát byla ošetřující lékařkou doporučena k vyšetření do nemocnice, kde byla posléze hospitalizována. V jejím věku byla nucena podstoupit kolonoskopické vyšetření pro možnost vyloučení nádorového onemocnění. V době před vyšetřením (zde se omlouvám, nejsem zdravotník, je možné, že zaměním pojmy) byla zavodňována, nesměla přijímat stravu, pouze tekutiny. Vyšetření se nezdařilo - babička přestala spolupracovat - vytržením z prostředí, kde žila doposud, době delší než 20 let, a jejím umístění do prostředí jí neznámého, způsobilo, že začala být dezorientovaná - prostorem a částečně i časem. Naše rodina se u ní na návštěvách střídala pravidelně - každý den tam někdo z nás za ní chodil, a tak víme, co následovalo v době před vyšetřením - babičku vezli na vyšetření a ona se ptala - kam mě to vezete? Já chci domů, do ..... Odpovědí jí bylo "Kam byste chodila, doma jste tady" I teď, když toto píšu, mám slzy v očích, protože tohle chování bolí, ta neúcta k člověku, tenhle způsob uvažování... Po vyšetření byla babička zase odvodňována. Nicméně mezitím (bylo to jednu středu) za ní zašla moje sestřenice a našla jí na pokoji ve zbídačeném stavu - pomočenou, "pokálenou", téměř vše doslova "durch" - tak jí vzala do koupelny přes chodbu umýt. Ze strany personálu, konkrétně jedné ošetřovatelky jí bylo sděleno, že se hygiena provádí pouze v úterý a ve čtvrtek. Co na tohle říci? Nevím dodnes, jak bych v této situaci reagoval, ale asi bych začal být hodně sprostý. Babička byla na interním oddělení nemocnice, na pokoji s dalšími 4 pacienty, tedy absolutně žádné soukromí. Chápu personál, že za stavu kdy je jedna sestra a 2 či 3 ošetřovatelé na celé oddělení, které čítá více než ten jeden pokoj, nestíhají, ale kam spěje naše společnost, když se může někdo takto chovat k lidem, kteří "mu byli svěřeni do péče", tak bezohledně a neuctivě vzhledem k jejich zdravotnímu stavu. Babiččin stav se postupně zhoršoval, začala mít problémy se srdcem, tak byla přeložena na JIP. I tak jsme ji navštěvovali každý den a snažili se být s ní, žel bohu, tento příběh nemá šťastný konec. Zemřela, moje jediná v té době žijící babička, zemřela, jednoho červnového rána o půl 7, v den, kdy měla být přeložena do hospice, odešla tiše (a já doufám že bezbolestně), do krajin, kde už jí nic netrápí a kde se konečně shledala se svým manželem. Bolí to dodnes, strašně moc...
