Odešla mi maminka

Přeji Vám všem hodně síly v tento předvánoční čas, který je pro všechny z nás ještě citlivější než normální období!!!!!
Michaela

Je tomu dva roky, čo mi mamička moja milovaná odišla, ale ešte vždy som sa z toho nedostala, každý den za nou plačem a môžem vám povedať, že to už lepšie nebude.Pred mamičkou mi zomrel aj otec, ja súrodencov nemám, nemám sa s kým podeliť o tú strašnú bolesť, je to strašne zlé. Mám deti aj manžela, ale podľa mna ma nikto nechápe, a čo tu píšete, že sa stretneme s našimi milovanými na druhom svete, keby som to vedela na sto percent, aj by som sa trochu upokojila, ale veľmi tomu neverím.Jednoducho sa neviem s tým zmieriť, že už moju mamičku drahú najlepšiu na svete už nikdy neuvidím a nič jej nepoviem. Toľko vecí by som jej chcela ešte povedať. Mamička veľmi ťa ľúbím. Tvoja jediná dcéra.

Vždy když přemýšlím nad smrtí, vzpomenu si na jeden text. Chlapeček se ptá táty-Tati, proč odcházejí vždy ti nejlepší lidé? A tatinek-Synku, když jdeš na zahradu, kterou květinu si vždy utrhneš? ...tu nejhezčí..

Dne 1.listopadu 2014 mi zemřel tatínek :-( po dvou letech se mu vrátila rakovina. Zemřel tak náhle...nejvíc mě trápí to, že skoro vůbec nebrečím a nevím proč!!! Podvědomě tuším, že ho zase uvidím, tak nevím jestli je to tím. Také jsem o tom, že by se mu něco mohlo stát, ani na sekundu nepřemýšlela. Proste jsem si říkala, že jemuse nic nemůže stát. Naši byli rozvedení a já bydlím 100 km od domova. Vždy jsem jela k mamce a tam trávila celou dobu s taťkou jsem se scházela na chvilku. Vůbec nevím čím to je a trápí mě to, že nejsem smutná nechci aby si taťka myslel že ho nemám ráda a nemyslím na něj! Mám ho moc ráda a myslím každý den a nevím co bez něj budu dělat! Bylo mu jen 53! Já prostě věřím, že až příště přijedu tak ho zase uvidím :-( pořád zde čtu jak nikdo nemůže spát a pořád brečí a já jsem takhle divná!! Měl někdo podobný problém?

Zdravím všechny truchlící...dovolte mi podělit se o mé myšlenky...Včera mi zemřela má milovaná babička...vychovávala mě od té doby co mě má nespolehlivá matka přivezla po porodu domů. Vychovávali mě spolu s dědou, do jeho smrti, to mi bylo 14 let. Babička si mě osvojila. Z doby dědečkova umírání mám zážitek, kterým se se mnou rozloučil, takže také vím, že duše existuje a že umí odejít. Babička pro mě byla opravdu vším, maminkou, babičkou, nejdražším člověkem na tomhle světě...vychovala nás 5 sourozenců. Vždy jsme pro ni byli na prvním místě. Do poslední chvíle bojovala, aspoň aby slyšela můj hlas, ještě malinko vnímala, když jsem přiběhla do nemocnice a snad se i pousmála, později usnula. Rozloučila jsem s ní, i jsem stihla zavolat mou sestru a bratra... Teď si ale vyčítám, že jsem na ní byla občas protivná, trávila u ní málo času...byla jsem asi srab a nemohla jsem vidět jak už je stařičká...starala jsem se o ni, ale nevím, zda dostatečně. Čtu tady neuvěřitelně smutné příběhy, jestli je tu někdo, kdo nikoho nemá nebo si chce popovídat s jiným truchlícím, klidně napište. I když jsem realista, tak věřím na minulé a budoucí životy a i když jsem nikdy nevěřila kartářkám apod. lidem, znám velice rozumnou paní, zabývá se právě minulými životy, kyvadlem atd. alespoň trochu mi pomohla. Již před několika lety mi řekla, že tu babičku držím já, mou myšlenkou, mým přáním (babička si vzala za cíl mě vychovat)a že jednoho dne ji musím dovolit odejít, včera u mé umírající babičky mi došlo, že tak musím učinit, že přišla ta chvíle a tak jsem babičce pošeptala, že splnila, co měla, že se o mě již nemusí starat, že již může odejít, že děkuji za vše. Babička opustila tento svět 15 min po mém odchodu z nem. pokoje.... Sláva Tobě babísku můj milovaný!

Zítra to bude měsíc co mi odešla máma, při tragické nehodě a absolutně se s tím nemůžu smířit ikdyž už musím před lidma předstírat že už nejsem v šoku, přijde mi to den ode dne ještě horší... Je mi 21, mamku jsem měl strašně rád, a dva dny před její smrtí jsem ju obejmul a dostal jsem asi možnost od Boha jí říct co pro mě znamená a ona mi řekla že je strašně štastná že mě má a úplně jí vyhrkly slzy štěstím ...... Prostě, já absolutně nevím co mám dělat, tak z ničeho nic.. A ona byla ten nejobětavější člověk na světě... I přesto že jsem věřící člověk, mamka mě tímto směrem vždycky směřovala, tak i přesto se strašně bojím smrti.. A to ani ne z toho pohledu že bych trpěl nebo že to bude bolet, ale že jednou z tohoto světa odejdu a mamku tam na druhé straně nepotkám............. Ale musím tomu věřit...

Sedmnáctého září nám umřel táta. Shodou okolností jsme jej stihli v nemocnici dvě hodiny před smrtí a byli jsme s ním až do poslední chvíle. Nic tragičtějšího a smutnějšího jsem dosud v životě nezažila. Nevím, jak se s tím srovnám. Snažím se fungovat normálně, ale sama cítím, že to jakoby nejsem já, resp. ta, co jsem bývala před tátovou smrtí. I náš osud zasáhla rakovina. Táta zemřel tři měsíce od vyslovení diagnozy. Když šel do nemocnice, nikdo z nás netušil (ani on sám), že se domů již nevrátí. Je strašně těžké s tím žít a smířit se. Ne, že bych nechtěla, ale prostě mi to nejde. Nevím, co bude dál. Snažím se žít hodinu od hodiny jak nejlíp umím, ale je mi strašně špatně mezi lidmi, nejlíp mi dělá samota nebo jen komorní společnost. Někdy přemýšlím, jestli ty špatné stavy a přívaly slz někdy skončí. Všechny Vás chápu a všechny Vás zdravím. Držte se ! Já se budu taky snažit. Bára

Dobrý den vsem, před necelými dvěma mesíci mi odesel tatínek po 4 mesicnim boji se zánětem slinivky. 4 mesíce jsme bojovali jako lvi - on i celá nase rodina. Po mesíci bylo prý jasné pro doktory, jak to dopadne, nechteli jsme to slyset. Jeli jsme dále v modu - tata se vrátí. Jedna léčitelka nám rekla, ze umre, ze je o víkendu konec, ze jeho duse odesla, tatínek vydrzel další 4 mesíce, prý ho tu udržela nase láska. Vydrzel kvůli nám, byl to dar pro nás, donutil nás si dát věci do poradku, zaopatřit maminku a uvědomit si, co je dulezite. A az jsme pripustili, ze takto by to nechtel, tak zemrel. Dva dny před jeho smrtí jsem to rekla nahlas, přiznala jsem si, ze on by nechtel lezet a být zivoucí mrtvola. V pondělí 1.9. ráno jsem strasne moc plakala, za 2 hodiny mi zavolali z nemocnice, ze zemrel. Na ten okamzik nikdy nezapomenu. Bolí to strasne moc, vrací se mi okamziky z nemocnice, nekdy si dávám vinu, ze jsem mela delat ještě víc. Pak hledám viníky zase jinde. ... Tak se to porad motá. Okamžikem jeho smrti jsem dospela, doteď jsem si připadala i ve svém veku porad decko, ted jsem skutecne zestárla a dospela. Tatínek nás vychovával do poslední chvíle, za to mu nesmírne dekuji. Po jeho smrti jsem pak zjistila, jak ho vnímalo okolí, byl to velmi uznávaný odborník, skutecný kamarád a clovek s velkým srdcem. Na pohrbu ke mne pristoupil cizí clovek a řekl mi: "Vás otec byl nejlepším člověkem na svete, kterého jsem znal." Za to mu moc dekuji, nemusel to udelat a presto udelal. Doufám, ze cas otupí bolest a ta beznadej a prázdnota se zmensí. Verím v Boha, verím v Andely a to mne drzí. Verím, ze dosel tátuv cas, neb jinak si to vysvětlit nedokázu - PROC? Nevolám ho. 2x se mi o nem zdálo a udelal v tom snu neco, po cem jsem moc touzila. Řekl mi v tom snu, ze mne miluje, ale ten sen se odehrával v nemocnici, on v tom snu umíral a já i on jsme si prožili tu bolest znova. Zmenil se nám vsem pohled na svet, na důležitost věcí a doufám, ze to ponaučení, které jsme si z tohoto mela nase rodina vzít, vydrzí. Tatínku, moc Ti dekuji a jsme Ti všichni vdecní za všechno, co jsi pro nás udelal. Milujeme Te. Vsichni, co jste nekoho ztratili, drzte se a cekejte, az to cas otupí, nic jiného se na to nedá ríct.

Je to už rok a půl co zemřela maminka. Zemřela během 3 dnů-tak jak si přála. Rychle a aniž by byla někomu na obtíž ....jak vždy říkala. Ale proč mi tak strašně chybí. Proč se s tím nedokážu vyrovnat. Byla u mě poslední rok života a stejně jsem jí neřekla jak moc jí mám ráda. Pořád to moc bolí. Doma na mě koukaj jak na blázna, ale já pořád brečím.

Taky přispěji s jednou zkušeností. Asi se mnou nebude každý souhlasit, ale je to má zkušenost, nikomu ji nevnucuji a třeba někomu pomůže. Maminka zemřela před 19 měsíci, je pravda, že už jsem trochu dál, s její smrtí jsem se již smířila. Setkala jsem se s jednou ženou (je to kamarádka mé tety, která měla k mamince také blízko jako já). Ta kamarádka se zajímá o východní filozofie, duchovno a takové věci. Sdělila nám, že není pro mrtvé dobré nechávat si vystavené jejich fotky a chodit často na hřbitov. Na hřbitově se jejich duše nezdržují, zdržují se na místech, kde to měly rády. A tím, že si vystavujeme fotky, nemají klid po smrti a pořád je to nutí vracet se zpátky. Zvážila jsem to. A před týdnem dala pryč maminčiny fotky. Nosím ji v srdci a každý den na ní vzpomínám. A je pravda, že co jsem dala fotky pryč, cítila jsem se jako by ze mě spadl další balvan a pár dnů na to za mnou přišla maminka do snu, krásně se usmívala, bylo na ní vidět, že je klidná. V tom snu jsem se dívala do zrcadla a viděla jsem ji ve svém odraze, jako by se prolínala se mnou. Vybavilo se mi, že pár dní před smrtí mi říkala, že bude vždy se mnou, že je mou součástí....... Po tom snu jsem se cítila také víc uklidněná. Asi na tom něco bude...... Hlavní pro mě je, že ONA je šťastná, že je se svými blízkými a že jí už nic nebolí. A teď jsem přesvědčená, že je stále se mnou a dává na mě pozor. Její duše našla klid....... Mami, odpočívej v pokoji a počkej tam někde na mě. Určitě se zase shledáme. Moc tě miluju a nikdy na tebe nezapomenu.

Po půl roce jsem se zase dostala k čtení knihy Dcery bez matek od Edelmanové a musím říct, že je skutečně nutnost si ji přečíst. Není to kniha, kterou přečtete za týden, za měsíc. Čtu ji od té doby, co máma zemřela a postupně zachycuje to, jak se cítím a co se se mnou děje. Kdybych ji přečetla hned po maminčině smrti celou, asi by mi tolik nedala. Teď se k ní jednou za pár měsíců vždy vrátím, přečtu zase pár stran a u všeho kývu hlavou, že to sedí, přesně tak se cítím. Ta kniha vysvětluje, proč se chovám tak jak se chovám, co cítím, co se děje v rodině po smrti, jaké jsou vztahy mezi sourozenci a proč se například sourozenci po smrti matky naprosto vzdálí, co se děje mezi sestrami...přečtěte si a uvidíte. Ta kniha zmapovala všechno. Je to lepší než jít k psychologovi...Děkuju člověku, který mi ji doporučil - jedné hodně duchovní ženě.

Ahoj vím jaká je vaše bolest.Moje maminka odešla před třemi dny.Ale protože vím že je smrtí život nekončí je pro mne mnohem lehčí se smířit s tím že mamka není tady ale se svojí mamkou a dědečkem,se kterým se měli moc rádi.

Jak vím že je život po životě? Měl jsem vážný úraz.A nakoukl jsem tam. Věřte že mamka jen odešla a znovu se setkáte. :-) ona tam na vás počká.Čas tam není. Nexistuje. Je těžké to popsat.

Každý zde na zemi musí žít a prožít nějaký čas. Má tu svůj úkol.Její čas nadešel. Ale váš přijde později.

To utrpení které zde prožíváme je cena poznání.Jsme tu abychom se naučili bolesti a smutku.Protože potom nás čeká hřejivá láska.Jenže bychom ji nikdy nepoznali neměli s čím srovnávat.To je osud lidské duše.

Ahojte! Prečo to stále tak hrozne bolí? Aj po vyše 16 mesiacoch je to stále také hrozne ťažké a bolestivé. Snažím sa isť ďalej, som od rána do večera v práci,čo som si myslela že pri takomto tempe sa rýchlejšie spamätám, ale nie je to tak. V kuse myslím na moju milovanú maminku. Navonok sa snažím to tak nedávať najavo, ale stačí jediná zmienka o nej a a rozplačem sa hocikde. A to ešte keď niekto hovorí, že čo by robil keby tu mamu nemal, vtedy mám problém zostať a nerozbehnúť sa niekam ďaleko a riadne sa nerozrevať. A najhoršie keď večer otvorím dvere do prázdneho bytu, to už sa zastaviť nemôžem až dokým ako tak nezaspím. Som taká slabá to zvládnuť. A až sa hanbím za to, že nedokážem ísť ďalej a to poznám aj o do mňa mladších, ktorí nemajú buď jedného alebo aj oboch rodičov a dokázali sa vschopiť. Tak veľmi by som chcela, už len kvôli nej vedieť si znova nájsť miesto v tomto živote. Neviem či to niekedy zvládnem. Bojujem, ale zatiaľ stále u mňa vyhráva to, že aj život za to dám ju znovu vidieť, objať a už byť navždy pri nej. Hrozne mi chýba v každom okamihu môjho života. Keby sa tak dal vrátiť čas.....

Ja som taka zla ,odkedy mi zomrela mamina...neviem uz asi normane žit,ked nemam nikoho...ani maminu ani ocina ani nikoho kto by na mna daval pozor.niekoho kto by mi poradil ako žit...nedari sa mi mami :( ....bez Teba uz vobec nie.nemam hodnoty v živote,nemam prioroty..žijem tak ako som nikdy nechcela..a neviem ci najdem este cestu spat..a zmysel...boli to...ze sa stracam sama sebe ...nič ma nerobi stastnou na dlho....neviem ci ma bude este niekedy....bojim sa ze tym aka som...nikdy nenajdem lasku...všetkych od seba odradim,tym aka som...neviem byt mila a niekomu verit..kazdy ma sklame....ma este nieco vobec vyznam? mamina zomrela pred dvoma rokmi a jednym mesiacom....za ten čas sa toho tolko zmenilo....ale neviem najst stastie ....ani lasku....snad sa mi to raz mami podari...bud pri mne..prosim stoj pri mne...lebo citim,ze som nestastna...mam pocit,ze vsetci sa len pretvaruju.....a ze sem nepatrim...našla som lasku ..a sklamala som sa ...mami porad mi aspon v sne.....ako mam žit .nikto iny mi nikdy nevedel poradit ako ty...chybaju mi Tvoje rady....Tvoj usmev....viem ,ze minule ten sen s Tebou bola rada určena pre mna ..dakujem Ti za nu..a budem sa nou riadit...ale este Ta potrebujem.....pridi za mnou aspon vo sne.....navzdy Ta lubim.......

Mami, dnes bys měla narozeniny, tak rády bychom ti popřály a darovaly co by ti udělalo radost, posíláme obě pusy......

Pomaly to budú 2 roky, čo tu nie si maminka moja, keby si vedela ako mi veľmi chýbaš, jednoducho už neviem ako dalej. Maminka moja veľmi Ťa ľúbim. Bolí ma to, že nevidíš ako Ti dospieva vnučka, toľko vecí by som Ti chcela povedať. Prečo je život takýto krutý, prečo...

Pred 5 mesici odvezl tatka maminku na pohotovost,ze ji uz delsi dobu neni dobre. V nemocnici ji hospitalizovali a po par vysetrenich zjistily,ze je to nador slunivky brisni. Zdelili to mamince a kdyz jsem ji volala,byla jsem prvni komu to rekla, pri cemz plakala a uklidnovala me tim,ze pujde na operaci. Hned sem chtela za ni. Nechtela jsem tomu verit a stale se mi v hlave honila slova,operace a tim jsem se uklidnovala. Prijely jsme do nemocnice a sly za osetrujicim lekarem. Sedely tam dve doktorky,z te jedne to lezlo jak z chlupate deky, rekly jsme, at nam rekne tak jak to je, v tu chvili se otocila ta druha a rekla,ze je to proste v prdeli.... Cekaly jsme na rozhodnuti jinych lekaru,jestli tedy maminku vezmou na operaci. Kdyz prislo ze ano, nador mel zatim pouze jedno lozisko, ulevilo se mi....termin operace ji dali az za mesic. Cely mesic byla doma,az cela zezloutla,protoze mela spatne jatra a neodvadela se ji zluc. Mezitim jsme se rozhodly s pritelem,ze se vezmeme,prala sem si aby byla na me svatbe. Vse jsme co nejrychleji zaridily a maminka mi tri dny pred svatbou zdelila,ze ji doktor poslal do nemocnice,ze se mu nelibi, jak moc uz je zluta. Rikala jsem ji,ze to nevadi,hlavne aby mi ji uzdravily... Tetmin operace se odlozil a resily se jine a jine komplikace spojene s touta nemici... Maminka stale doufala a verila ze se uzdravi. Ja jsem pomalu a jiste zacala ztracet nadeji aniz bych to na sobe davala znat. Strasne me to trapilo.Byla jsem u ni kazdy volny cas co jsem nebyla v praci...po dlouhych a dlouhych tydnech ji operovali. Vsichni jsme myslely,ze to nejhorsi je za nama. Doktori nam nic nerekly, clovek je stale musel uhanet,aby se vubec neco dozvedel. Opetace nedopadla.. Vse jsem to mamince rekla ja a dodnes vidim ty smutne oci,ze kterych pomulu a jiste stekaji slzy. Dala sem ji nadeji,ze to nevzdame,budeme bojovat, verila mi. Byla tak neskutecne silna,statecna,... Kdyz maminka umirala mely jsme ji doma az do posledni chvile. Asi nemusim popisovat co se ve me odehrava,ale je to neskutecna bolest,misto srdce balvan a ve vzpominkach stale jen posledni 4 mesice jejiho zivota.stale dokola... Vecer nespim, stale brecim,neovladam emoce. Maminka umrela 25.7.14. Maminko chybis mi. Miluju te. Myslim na tebe s obrovskou laskou a uctou. Boli to. :(

Dobrý den, včera to byl měsíc co odešla maminka. Minulý rok v září nám zdědili, že má rakovinu, zhroutil se mi celý svět, mamka nikdy předtím nebyla nemocná. Doktoři nám říkali, že už nejde nic dělat, jediná léčba na tento typ nádoru je operace, která již nebyla možná a že se maminka nedozije ani vánoc. Nakonec nastoupila chemoterapii, která byla neúspěšná, a zkoušeli jsme k tomu různé alternativní léčby, které nakonec prodloužili mamce život o pár měsíců. Poslední měsíc byl hrozný, mamka byla často v nemocnici, pak nám ji pustili domu a musela jsem ji např. Upoustet žluč z takovyho pytlíku na břiše apod. Nakonec zemřela v nemocnici, ale já, táta a brácha se ženou jsme tam s ní byli až do posledního vydechnutí. (nejdřív jsem z toho byla nešťastná, máma moc chtěla domu, ale já rozhodla o tom, že tam zůstane, ale nakonec myslím, že mi to odpustila, zemřela s úsměvem na tváři i když poslední dva dny již nebyla schopná ani mluvit.) s maminkou jsem si začala mít blízko až poslední tři čtyři roky, je mi totiž 21,a v pubertě jsem byla hrozná. Vím, že jsem silná, protože bydlím s taťkou, který byl na mamce moc závislý, a také s babičkou (máma maminky, 89) o kterou se už nějaký ten rok starám (má problémy s pohybem, a začínajícího alzhaimera ale ještě ji to docela mysli:-)), navíc jsem převzala místo v práci po mámě a ještě studuji na vysoké, abych nás 3 zabezoecila. Teď jsem ale opravdu zlomená, protože do posledního dne jsem věřila, že se z toho dostane, byla to neskutečná žena. Navíc mám bohužel problém s tím, že nemám moc lidí okolo sebe, spoustu jsem jich ztratila za nemoci maminky, a teď ještě více, protože jen málo lidí okolo dvaceti pochopí, co je někomu věnovat takovou péči, nebo zabezpečení rodiny. Maminka mi velmi chybí, vidím ji úplně všude. Nejvíce mě mrzí, až neuvidí moje úspěchy, jak by na mě byla pyšná, a moje děti. Moji neteř, svoje jediné vnouce milovala nade vše. Navíc byla jediný člověk, kterému jsem mohla říct všechno bez předsudků. I když vím, že to někdy asi bude lepší, myslím, že mě to poznamenalo a změnilo na celý život. Děkuji všem, kteří si o mém trápení přečetli a všem s podobným osudem přeji moc síly.

Za 3 měsíce co zemřela maminka se toho v mém životě událo tolik nového.Tak ráda bych jí to povyprávěla.Je mi to tak líto.Stále se s její smrtí nemůžu vyrovnat.