Zdravím všechny truchlící...dovolte mi podělit se o mé myšlenky...Včera mi zemřela má milovaná babička...vychovávala mě od té doby co mě má nespolehlivá matka přivezla po porodu domů. Vychovávali mě spolu s dědou, do jeho smrti, to mi bylo 14 let. Babička si mě osvojila. Z doby dědečkova umírání mám zážitek, kterým se se mnou rozloučil, takže také vím, že duše existuje a že umí odejít. Babička pro mě byla opravdu vším, maminkou, babičkou, nejdražším člověkem na tomhle světě...vychovala nás 5 sourozenců. Vždy jsme pro ni byli na prvním místě. Do poslední chvíle bojovala, aspoň aby slyšela můj hlas, ještě malinko vnímala, když jsem přiběhla do nemocnice a snad se i pousmála, později usnula. Rozloučila jsem s ní, i jsem stihla zavolat mou sestru a bratra... Teď si ale vyčítám, že jsem na ní byla občas protivná, trávila u ní málo času...byla jsem asi srab a nemohla jsem vidět jak už je stařičká...starala jsem se o ni, ale nevím, zda dostatečně. Čtu tady neuvěřitelně smutné příběhy, jestli je tu někdo, kdo nikoho nemá nebo si chce popovídat s jiným truchlícím, klidně napište. I když jsem realista, tak věřím na minulé a budoucí životy a i když jsem nikdy nevěřila kartářkám apod. lidem, znám velice rozumnou paní, zabývá se právě minulými životy, kyvadlem atd. alespoň trochu mi pomohla. Již před několika lety mi řekla, že tu babičku držím já, mou myšlenkou, mým přáním (babička si vzala za cíl mě vychovat)a že jednoho dne ji musím dovolit odejít, včera u mé umírající babičky mi došlo, že tak musím učinit, že přišla ta chvíle a tak jsem babičce pošeptala, že splnila, co měla, že se o mě již nemusí starat, že již může odejít, že děkuji za vše. Babička opustila tento svět 15 min po mém odchodu z nem. pokoje.... Sláva Tobě babísku můj milovaný!
